21.8.2008, čtvrtek
Po vydatné snídani vyrážíme na výpravu, vybaveni turistickou mapkou Hyéres. Základní plán je obejít po pobřeží celý hyérský poloostrůvek La Presqu’île de Giens a dostat se na pláže L’Almanarre, na které se díváme z našeho stanu přes odsolovací nádrže.
Postupujeme až na samý konec pláže, který jsme ještě nenavštívili, a který je zakončen skalisky. Kousek před nimi právě rozložily deky dvě krásná mladá děvčata a jak vidno nemají problém odložit vrchní díl plavek. Chvíli špekulujeme, zda se nevrátit pro karimatky a sestavit plán, ale výprava je výprava. Ostatně počítáme s tím, že do oběda jsme zpátky a to tu holky jistě ještě budou. Zároveň přemýšlíme, co někoho nutí k tomu, aby si ráno, kdy je všude ještě volno, lehl na úplný konec pláže, kde se usazují nánosy nejrůznějších přírodních naplavenin, které zde při odlivu tvoří souvislou vrstvu hnusu, do které se teď nepříjemně boříme. Pod tímto dojmem dáme tomuto konci pláže orientační název Zátoka sviní.
Postupujeme zalesněnou pěšinkou po pobřeží asi 10-15 metrů nad hladinou moře. Všude kolem borovice a protivné ostnaté keříky. Co chvíli doplňujeme tekutiny, jejichž objem jsme asi podcenili.
Od okamžiku kdy končí les a nechrání nás přirozený stín, mě trápí nepříjemnost, a to přílišné působení slunce na zadní stranu stehen, konkrétně na kolenní ohyb. Ač tato místa mažu, stav se nadále zhoršuje.
Dojdeme na nejvýchodnější cíp poloostrova. Je tu menší vojenský prostor, jestli funkční, nevíme, ale řádně oplocen je. Zatoužíme po vniknutí dovnitř a podle zohýbaného ostnatého drátu jistě nejsme první. Ještě před průnikem začne být Roman puzen úplně jinou touhou. Mám naštěstí kousek ruličky, ale jen s pěti kousky. Roman se ztratí v zarostlém srázu a já mám hlídat. Přemýšlím, co bych řekl turistům, kdyby se začali motat moc blízko, ale to už je Roman vysmátý zpět a dokonce mi vrací dva kousky papíru.
Prolezli jsme vojenský prostor, ale nic extra tam nebylo, jen něco jako staré kolejiště pro rakety. Zajímavější bylo, že se zde u moře opalovali lidé a na krytějších místech fungovalo něco jako mininudapláž.
Opouštíme vojenský prostor a čeká nás putování po jižním pobřeží La Presqu’île de Giens. Jdeme teď po pro oko velmi atraktivním úseku. Kráčíme po uzounkých cestičkách linoucích se v jen několik desítek centimetrů vysokém křovinatém porostu. Tyto pěšinky kopírují svou trajektorií pobřežní skaliska, tyčící se tak do 30-40 metrů výšky. Do nich moře vykusuje zátoky vždy s drobnou pláží, která se svým charakterem hodí akorát pro nedělní rodinné odpoledne jedné středněpříjmové famílie, pláž, která svou zdánlivou intimitou přiměje i stydlivé dívky se slunit bez šatů.
Sestupujeme pozvolna k moři na úsek dlouhý několik desítek metrů s rybářsko turistickým přístavem a několika restauracemi, kaskádovitě posazených nad sebou a zásobovných přímo z moře.
Cesta se s útesem opět zvedá. Míjíme ploty a zrezivělá zadní vrátka vedoucí na rozlehlé zahrady, na nichž v dálce skrz řady olivovníků probleskují světlé zdi více či méně oprýskaných, ale vždy honosných vil.
Seznáváme, že naše trasa je nejspíše opatřena jistým primitivním značením, představovaným žlutými cákanci na zemi. Nyní se ale cákance stáčejí do vnitrozemí. Rozhodneme se jim věřit. Dovede nás však jen na to nejnevděčnější místo, na kruhový objezd s nabídkou tří možností.
Roman staví dvě francouzské ženy a s turistickou mapkou v ruce je prosí o radu. Francouzská konverzace má úspěch jako všechny předchozí. Poděkujeme, počkáme až odejdou a jdeme cestou, kde tušíme pobřeží.
Zřejmě ani nebloudíme, ale pochod i tak byl nadmíru vyčerpávající. Máme hlad a dochází nám voda. Můj sluncem postižený kolenní ohyb je na tom čím dál tím hůř. Mazání krémem nemá význam. Z nouze se zastavíme u jednoho stavení, kde ze zahrady přes plot na silnici přečuhují větve stromu obsypané plody připomínající blumy. Připomínaly je opravdu jen na pohled. Po ochutnávce jsme shledali, že tyto plody jsou tvořeny jakousi houbovitou tkání, neurčité chuti a s nulovým osvěžujícím potenciálem. To jsem tedy shledal já. Roman, který má rád zralé ovoce, si vybral kousek vskutku vyzrálý a shledal, že jeho bluma je tvořena jen plesnivou tkání. Pobídnuti touto příhodou vyrazili jsme urychleně vpřed.
Znenadání se před námi konečně objeví pobřeží a výhled na otevřené moře. Jeden pohled nás ale vyléčil z představy, že obejdeme celý poloostrov, poněvadž jsme byli právě v polovině cesty u Port du Niel. V přístavu byly mraky lidí, čekající na odvoz na nedaleké ostrůvky. Rezignujeme tedy na původní plán a namíříme si to zkratkou přes Giens rovnou na Plage de la Mandrague a L’Almanarre, cíl naší to výpravy. Naštěstí začne naše nepřilíš podrobná mapka konečně fungovat a brzy jsme na správné cestě. Bohužel jdeme po zcela nestíněné silnici, takže mám dojem, že mi slunce do mých kolenních ohybů vypaluje díry. Jsme na komunikaci vedoucí okolo pláže, je přecpaná zaparkovanými auty.
Pláž L’Almanarre je zajímavá tím, jak nám řekl řidič Arnaud, že se zde na jižním pobřeží Francie konají závody a mistrovství ve funboardingu a kitesurfingu. Síla místního větru opravdu nasvědčuje tomu, že měl pravdu a v dálce dokonce několik surfařů vidíme.
Spojovací pěšinou se konečně dostaneme na pláž. Je parádní. Jestli na naší straně máme kousek Hezké pláže“, tady je běloučký písek jak z přesýpacích hodin kam až oko dohlédne. Je zde poměrně dost prostoru, takže děcka můžou skotačit a nekopat vám při tom písek do ksichtu. Hlavně je tu záplava mušlí, kdežto na naší straně není ani střípek. Nasbíráme pytlík pěkných kousků jako suvenýr pro rodiny, šetřivá dovolená. K mému překvapení Roman vytahuje konzervu s tuňákovým salátem. Nemůžu se na to dívat a jdu se raději ráchat do moře.
Náš původní plán na cestu zpět měl vést přes odsolovadla, protkaná sítí cest. Bohužel po celém obvodu nám stojí v cestě široký a dost zatuchlý kanál. Navíc jsou ta odsolovadla i chráněná hnízdiště plameňáků, takže by se nám násilný vstup mohl ještě šeredně nevyplatit.
Musíme tedy ty močály obejít, zkusíme ještě stopovat, ale bez úspěchu. Roman na rozcestí dostal pitoreskní nápad, že se půjde ještě podívat do vsi na kostelík, což jsem dost dobře nechápal.
Uháním do kempu, slunce mi zase svítí do zad. Zkusím zase stopovat, ale místo auta stopnu akorát Hyéres bus. Naskočil jsem, když jde o zdraví, musí jít šetřivá dovolená stranou. Bus mě dovezl naneštěstí až ke komerční uličce s obchůdky kus za kempem. Tak jsem šel hned obstarat krém po opalování.
Ty moje nohy vykazují všechny znaky popálenin prvního stupně, chlazení krémem je jen drobná úleva. Roman se objevil asi za půl hodiny, ale hned šel za děvčaty, na která jsme měli políčeno ráno. Já se raděj uklidím někam do chladu.
Už bylo pět, a tak jsem se vydal Romanovi naproti. Akorát se vracel zpět a dle výrazu bylo poznat, že poslední dvě hodiny strávil neúspěšným prohledáváním pláže.
Tuto mizérii chtěli jsme zahnat dobrou večeří. Čerstvý toustový chléb a svačinové paštiky přišly vhod. Roman si užíval se svojí okurkou salátovkou. A jelikož ji pečlivě oškrabal, přiživím se na ní i já a použiji slupky jako výtečný hojivý prostředek na své bolavé nohy. Krásně to ty popáleniny zklidnilo. Docela uondaní šli jsme spát hned za soumraku.
sepsal Honza
Přidat komentář