Den 15: návrat domů

Autor: Roman 16 roky Komentáře

26.8.2008, úterý

Noc byla klidná, jen jsme se probudili lehce navlhlí, přeci jen už nejsme na riviéře.
Do osmi hodin sušíme a pak razíme dále. Došli jsme k závěru, že nepojedeme do Benátek. Jednak proto, že by se jednalo o trochu nepraktickou zajížďku, a také, povzbuzeni včerejším rychlým stopem, chceme být už co nejdříve doma.

Další Italové neovládající cizí jazyk byli Ser a Fu, což byli asi nějaké zkratky. Nabídli nám k ukrácení času nějaké časopisy o autech a opět nás zvali na kávu.

Adolfo a Sara. Nejdřív nepochopil oč ho žádám a začal mi vysvětlovat v mapě, jak se nejrychleji dostaneme do Čech. Pak se sám nabídl, že nás kousek odvezou. Doktor a učitelka, kteří právě mířili do práce.

Další nezapomenutelnou postavou byl Zlatoust z Makedonie, prošedivělý padesátník s plnovousem. Na pumpě měl na odpadkovém koši vyndaný notebook a pracoval. Na naši obligátní otázku stran stopu odpověděl jen souhlasným pokynutím, aniž by se ohlédl a na dálku nám odemknul auto.

Když dodělal, co potřeboval, vyrazili jsme. Je bývalý kamioňák, dnes má logistickou firmu a dvanáct kamionů ve Vicenze. Sám nyní bydlí v Tolmezzu, pod prvními vrcholky Alp, kde neustále přší.

Pozval nás na oběd. Dostali jsme velkou oblouženou bagetu, na které jsme dřív jen mlsně zírali. Také neuvěřitelně sladký zákusek a ledový čaj. Do auta poté naskočil tak rychle, že jsme se ani nestačili rozloučit.

Zde, na benzínce před Udine, jsme zažili asi dvouhodinové trápení. Nebyla možnost natrefit na kohokoliv v našem směru, kdo by neměl v autě kupu dětí nebo horu kufrů. Ale potvrdilo se, že všechno k zlosti, je pak k užitku. Potkali jsme Davida z Olomóca.

David je řidič z povolání a právě se vrací se svým Transitem z Itálie do Olomouce, takže nás může hodit až do Brna.

Vtěsnáme se do dvou sedadel pro spolujezdce a sledujeme Alpy jako z kozlíku.

Asi sedmihodinová cesta s Davidem se stala opravdu nezapomenutelnou. Celou cestu se nás vyptává na všechno možné a hlavně nás zásobuje neustále řadou historek. Navíc má perfektní moravský přízvuk.

Jedna velká skupina příhod je z jeho cest po Evropě. O tom, jak jednou převážel Mini Coopera a musel v Anglii dát dělníkům úplatek 20 liber, aby mu ho pomohli naložit a potom to do nákladů vypsal jako úplatek.

Jak mu ve Švédsku praskla poloosa a protože ho šéf chtěl mít na svatbě, tak mu poslal za 18 hodin novou.

Jak v Itálii projížděl deset kilometrů hořící krajinou a musel se vyhýbat zvířátkům na silnici.

Jak v Británii jezdil vpravo a ťukal si na čelo.

Jak s kamarádem převáželi přes hranice foťáky v motoru a vodku v pet lahvích, a jak jim na foťáky přišli.

Jak v Srbsku dávají celníkům povinné úplatky tak, že kamarád, který jede před ním, mu na prstech ukazuje kolik platil, aby on pak dal o něco míň.

Jak jednou vezl vlasy na paruky a musel jednu krabici otevřít, aby se přesvědčil, že v ní vůbec něco je.

Jak si z Londýna přivezl plazmu za 30 000 korun, kterou by u nás koupil za 60 000,-.

Jak na D1 srazil dva divočáky a v protokolu bylo „Škoda na uhynulé zvěři 4000 Kč, škoda na autě 100 000 Kč“.

Jak neplatí pokuty z Anglie a jak maj zlatýho šéfa.

Hodně dlouho vydržel mluvit o polských dálnicích z minulého století, které jsou čtyři metry široké, jsou na nich přechody a výjezdy jsou udělány z vytrhaných svodidel.

A taky o řidičích. Jak jsou Nizozemci a Belgičani blbí, že Poláci jsou hovada, kteří předjížděj za každou cenu a ze západních dálnic jsou úplně odvaření, že Němci jsou průměrní, celkem ohleduplný, Italové trochu střelení, ale dobrý a nejlepší a nejzdvořilejší, že jsou Britové. Naopak nejvíc ho rozčilujou Rakušané, kteří jezdí, ať jsou kdekoli, maximálně stovkou, tam kde je devadesát, jedou pro jistotu osmdesát.

Taky vyprávěl o svých kamarádech. O jednom vinaři, kterýmu vozí z Francie víno za 80 korun a on ho pak ve vinotéce prodává za 380 s nápisem sleva a lidi, že to kupují jako diví.

Nebo o jednom, se kterým se přesvědčovali, jaký jsou holky mrchy, když šli na diskotéku, stoupli si k baru vedle nějakých fifinek, které si jich vůbec nevšímaly. Ovšem jaký nastal obrat, když se Davidovi jakoby náhodou vysypalo z peněženky pět tisícovek. Hned se přitočily s otázkou, zda by je chlapci nechtěli na něco pozvat, načež ti je s nevšední chutí poslali do háje.

Blížili jsme se k Vídni. Několikrát jsme slyšeli na otázku Kdy budeme v Brně, že Vše záleží jak profičíme tou Vídňou.

A Vídňou jsme profrčeli hodně snadno.

Taky hodně mluvil o tom, jak to chodí u nich v práci. S radostí si zanadával na kolegu Pepana, kterého jsme nakonec mohli slyšet i naživo, když volal odněkud od Mělníka.

„To je takové pičus, ten Pepan.“

Pepan se totiž pokaždé ztratí, ostatně i teď. Pepana totiž když nenavede navigace na metr k cíli, hned volá na všechny strany. Taky se na každou cestu musí dva dny předem psychicky připravit a neumí ani zatlouct hřebík.

Příjezd na české území jsme docela prožívali, i když první obec za hranicemi byla dost odporná.

S Davidem jsme se rozloučili na pumpě za Brnem v osm hodin večer. Fantastická představa, že se domů dostaneme za dva dny se stala reálnou.

Nestopovali jsme zde sami. Byl tu mladý britský pár, který vypadal hodně, ale opravud hodně nezávisle. On měl uválené kalhoty a svetr z montáže, ona jen lehké šatičky, oba malý batoh na záda a kytaru. Už objeli celý Balkán, Ukrajinu a ted se vrací přes ČR a Německo domů. Překvapivě jsou mnohem úspěšnější než my. Narozdíl od nich stepujeme tady zase hodinu. Po přívětivé Itálii, vrátili jsme se příliš rychle do naší reality, hulvát střídá hulváta. Až sloveský řidič Peter se uvolí s námi project dé jedničku.

Už byla tma a Peter si to mastil po dálnici smrti 160, což bylo snad poprvé, kdy jsme měli opravdu strach.

V jedenáct nás vyhodil nad Václavákem a my jsme překvapeni, jak živé je v noci naše hlavní město.

Uděláme nostalgickou fotku u koně a přemýšlíme co dál. Jelikož na stop i autobus je v tuto hodinu již pozdě a na nádraží se nám nocovat nechce, zbývá nám železnice.

Z důvodu rekonstrukce Hlavního nádraží se vydáme procházkou na Smíchovskou stanici. Zde na peróně na nás dýchne něco z poetiky nádřažní kultury. Sedíme poblíž stánku s občerstvením, kde hlavním zdrojem občertsvení je kozlíček z Popovic a Spišský párek. Kiosek je obklopen řadou typických postav – umolousaní pánové s plnovousem, anarchisti s prošívanou bundou, slečna v černém, obecní blázen, žebravá stařena, starý ajzenboňák, pes a Bulhar. Nebo Rumun. Většina pozoruje televizi, kterou stánkař vynesl ven na židli. Po obrazovce se prohání nějaká šupinatá příšera, která nikomu nedovolí odejít. Aspoň je klid a my můžeme sepsat všechny Davidovy příběhy.

Cestu vlakem si nevybavuji. Jen, že jsem od Berouna spal a pod hlavou brašnu s cenostmi. Náš expres po druhé hodině v noci dorazil do Královského města Plzně a celý okruh se uzavřel.

Teď už jen utříbiti myšlenky, přetavit je v hodnotný materiál, kterým jednou vnoučátkům budeme zkracovat čas mezi bdělostí a spánkem a tiše začít zosnovat plány pro příští rošťárnu.

To je vše.

sepsal Honza

Kategorie:
  Autostop 2008 - západní Evropa
článek byl sdílen 0 krát
 000

Přidat komentář

Tvůj email nebude zveřejněn.