15.8.2008, pátek
Za úsvitu boříme stan a po sedmé se v tichu vytratíme. Na pumpě posnídáme poprvé náš sýr, není špatný. Jinak pijeme pořád vodu s Tangem.
Ani ne po deseti minutách máme odvoz do Rotterdamu. Řidič se jmenuje Roger. Sympatický chlapík, pracuje právě v Rotterdamu, v developerské firmě. Během nedlouhé cesty nám vysvětlí, k čemu jsou v Nizozemsku vlastně pověstné větrné mlýny. Souvisí se zavlažováním a sítí kanálů. Vítr pohání lopaty, které pohybují lopatkami zvedající vodů o úroveň výše. Také nám vysvětloval, jak se v Nizozemsku staví domy, že musí být základy zapuštěny na kovových pilonech několik desítek metrů hluboko.
Další benzínka a za dlouhou hodinu další auto. Mladý muž jménem Sjoes neumí příliš anglicky. Pracuje ve firmě Ooperon. Svezl nás k městečku Dordrecht a dal nám propisku, která záhy dopsala.
Zde nevypadala situace příliš dobře. Jedna dívčina, která se včera vydala do Antwerp, nám vzkázala, že jsme tu měli být o den dříve. Nakonec se slitovala a vzala nás aspoň na další stanici. Jmenovala se Ester. Na dalším odpočívadle svačí Karin a Anneke. Maminka s dcerou.
Roman jim odvyprávěl náš příběh. Ptaly se, zda jsme milí, a když jsme je ujistili, že ano, souhlasily. Karin pracuje v muzeu jako designérka, dělá plakáty a podobně. Mladá Karin se hrozně zajímala odkud jsme a co děláme. Při dělání společné fotografie na parkovišti nás viděla půlka parkoviště, což určitě dobře zapůsobilo. Ostatně další vůz jsme sehnali za moment. Řidič jmémen Gerard nám slíbil odvoz až do Bruselu, ačkoli tam vůbec neměl namířeno. Po Albertovi asi nejupovídanější řidič vůbec s perfektní angličtinou. Neustále se vyptával a radil nám, ať ve Francii mluvíme rovnou anglicky, abychom byli s nimi na stejné úrovni a ať se Francouzi snaží, a vůbec nám dával různé tipy a triky.
Je čtrnáct hodin. Gerard nás vyhodil až před budovou Evropské komise. Obrovská předimenzovaná budova, která však nyní v době politického volna vypadá zcela osiřele, ostatně stejně jako široké prostranství kolem. Vydáváme se úřednickou čtvrtí do centra. Dále pokračují liduprázdné chodníky, což se nedá říci o přecpaných silnicích.
U belgického parlamentu se potkáváme s britskou turistkou, která nám ochotně nechává jednu mapku Bruselu, kterou má ze svého hotelu. Jdeme s ní směrem do centra až k překrásné gotické katedrále, kde se navzájem vyfotíme. Protože pochopitelně putujeme s krosnama, přijde nám vhod parčík pod katedrálou s pěstěným trávníkem. Rozloučíme se a jdeme posvačit sýr.
Ačkoli dlí v parku na zemi celá řada lidí, naše dvojice budí rozruch. Snad za to může větší množství bagáže, nebo snad igelitka plná chleba s kilovou kostkou sýra. Každopádně si na nás děti ukazují prstem a jedna babička na lavičce opodál říká vnoučkovi „Look at these very funny boys.“ Pak se k nám přišly vyfotit turistky z Kolumbie, ale vrcholem bylo když k nám přišla z nedaleké lavičky asi třicetiletá žena s krabičkou se dvěma kornouty zmzliny, že už prý s přítelem nebudou. Po naší odpovědi na dotaz odkud jsme, spustila na nás slovensky, že si hned myslela, že jsme od nich, buď Češi nebo Poláci. Dozvěděli jsme se, že jde o pár žijící v Gentu. Také nám poradili, kde najít lacinou Delvitu a hlavně jsme zjistili, že jsme dorazili akorát v čase velké místní atrakce trvající jen tři dny v roce, totiž výstavy květinového koberce pokrývající celé hlavní náměstí Grand Place.
Jakkoli mohl být doteď Brusel mrtvé město, příchod do historického jádra nás přesvědčil o opaku. Uličky byly zcela zaplněny lidstvem, takže s bagáži na zádech se postupovalo jen velmi pomalu. Obdivujeme výlohy s pralinkami a čokoládovými fondue a také jednu krásnou cukrářku, která ne a ne se otočit do objektivu našeho fotoaparátu.
Na náměstí se vystřídáme u batohů, abychom si mohli prohlédnout květinový koberec a krásně zdobené až přezdobené domy, zvlášť rychtářský dům a radnici. Přes opravdu neskutečné davy turistů se prodíráme k věhlasnému čůrajícímu chlapci. Nebýt ovšem půlkruhu lidí s nasměrovanými foťáky na jedno nároží, asi bychom tuto, ani ne půlmetrovou sošku s lasturovou kašnou přehlédli. Roman to výstižně okomentoval slovy: „Taková mrcha malá, má tam aspoň prachy?“ Ihned za kašnou, kde končí historické centrum, končí i špalíry turistů.
Následuje úmorná cesta k hlavnímu nádraží skrz zdejší skromnější obdodu Matějské pouti a černošský trh s grilovaným masem a rybkami na všechny způsoby.
Na nádřaží jsme poněkud bezradní. Dva mladí Belgičané nám chtěli poradit, ale vylekali jsme je tím, že chceme spát v lese. Nakonec jsme si v plánku MHD vyhlédli tramvaj do jakéhosi lesíku u města. Jelikož jsme žádný Kemp v Bruselu na mapě nenašli, bude to muset stačit. V tramvaji mě zaskočila rasová pestrost, kterou jsem čekal až v Paříži. Roman celou dobu pokukoval po mladé, snědé a sličné dívce, která se na něj usmívala zářivě bílým úsměvem
Ukázalo se, že lesík je jen prostorný park se zoufale řídkými křovisky, naštěstí hned u dálnice. Roman se vydal na krátkou obhlídku podél dálnice. Vrátil se za dvě hodiny v autě a křičí, ať se rychle zvedám, jedem na benzínku. Řidič původem z Portugalska Paulo Castro nás vzal na benzínku za Bruselem.
Už víme, že tu strávíme noc, tak hledáme místo pro nocleh. Začíná být poměrně zima a je vlhko. Dopisuju deníček a Roman zatím prý našel výborné místo na spaní v kukuřičném poli. Důkladně se připravujeme na chladnou noc, teplé ponožky a kulichy jsou samozřejmostí. Romanův kus pole vypadá vskutku nevábně. Hledáme potmě cosi ucházejícího. Nacházíme však jen zarostlé a mokré škarpy a promáčená křoví. Nakonec stejně končíme v poli, jen na odlehlejším místě. Postupujeme asi 30 metrů hluboko. Na zemi je pravá polní hlína, která nám dokonale obalila obuv. Jakákoliv manipulace s věcmi je dost obtížná. Co jde pověsit, odložíme na vzrostlé kukuřice. Opatrně odložit krosnu a vybalit karimatku. Ta šířkou přesně kopíruje vzdálenost mezi řádky kukuřice. Vyndat spacák, pomalinku se do ňěj nasoukat a přes sebe ještě přehodit pláštěnku proti ranní vlhkosti, trik od skautů Hemzáčků. Po všech potřebných úkonech se mohu pokusit o spánek, ale cítím, jak se začínám nepříjemně potit. Dvě mikiny jsou skutečně moc. Jednu odložím, sundám i kulich a rozepnu spacák. Když se teplota mého těla konečně vyrovná, nasadím čapku a navzdory hučící dálnici, spokojeně usnu (Roman usnul asi po třech minutách po tom, co zalehl, zabalen jak kukla).
sepsal Honza
Přidat komentář