17.8.2008, neděle
Ráno si bez problémů vyzvednu nabité baterie z vedlejší kóje, jen chudák černoch uklízející umývárny si nevěděl rady co se zamknutou místnůstkou, kde nikdo není.
Okolo osmé vyrážíme na obhlídku města, ale předtím se rozhodneme doplnit zásoby. Konečně objevíme supermarché, otvírá se v devět. Čekáme, opodál zavážejí Vietnamci svůj krámek s ovocem a zeleninou. Mám hroznou chuť na všechny ty jablka, broskve, hrozny a rajčata a zkoumám tedy bezpečnostní systém zrcadel a bdělost Vietnamců, kterých tu je jako much. Nuzota z lidí lotry činí, šetřivá dovolená ukazuje svou odvrácenou tvář, ani mě nenapadlo něco koupit, nestálo by to ani euro.
Je otevřeno. Bohužel chléb oproti Amstrdamu o něco podražil, také sýr. Roman si kupuje kilovou sklenici jablečné přesnídávky v přepočtu asi za deset korun a pytel müsli. Já kupuji velmi výhodné balení deseti müsli tyčinek a dvě čokolády na doplnění energie.
Na odchodu nás staví statný černoch-vyhazovač, abychom zaplatili šest centů za dva igelitové pytlíky. Dáváme mu deseticent a necháme si vrátit.
Odneseme zásoby do tábora. Čokoláda mi rozhodně pomohla, sním hned několik kostiček. Nakonec vyrážíme až po půl desáté, směr náměstí Concorde.
Cestou k Invalidovně na volném prostranství mi je takhle po ránu nehorázná zima a divím se, že Romanovi, jenž si neustále stěžuje na chlad a který je jen v triku, ne.
Jestli Invalidovna byla postavena opravdu jen pro válečné raněné, tak si jich museli fakt vážit. Krásná klasicistní stavba s originální a bohatou sochařskou výzdobou. Teď je tu zřízeno muzeum vojenství. Na nádvoří se vyřádíme na dělech, rozestavěných všude kolem a vyfotíme Napoleona, který dominuje hlavní stěně nádvoří. V parku před Invalidovnou uděláme stylové foto s paní o berlích a hledáme nejkratší cestu k Eiffelově věži. Trápí mě plný měchýř a ulevit si mohu až za keřem u vojenské akademie. To už jsme prakticky u Eiffelovky. Posedíme v parku a poobědváme. Čím blíže jsme věži, tím mi je jasnější, že se asi nahoru nepodívám. Zástupy lidí u každého z nosníků jsou nepředbíhatelné. Obecně se tu pohybuje velké množství lidí, sem tam zaslechnu i české žvatlání. Roman si opatřuje pohledy.
Čas nás tlačí, takže začíná naše expresní prohlídka Paříže. Od Tour Eiffel, na které mimochodem dle našeho mínění působí ten kruh z evropských hvězdiček opravdu nevkusně, jedeme přímo k Notre Dame. Opět nevkusně moc lidí a také holubů. Jen dvě fotky u katedrály a u sochy Karla Velikého a míříme k Pantheonu. Víc než on sám nás zaujal protější historický dům neurčitého jména a účelu, ale na kterém byly vytesány jména řady slavných filosofů, vědců, vynálezců, státníků a spisovatelů a vůbec nejrůznějších osobností, mezi nimiž se objevil i Johhanes Huss. Jen by mě zajímalo, podle jakého klíče vybírali.
Pak k Sorboně Latinskou čtvrtí, uličkami, kterými táhnou veselící se studenti, vyvádějící bujaré taškařice, noc co noc už téměř osm set let. Historická brána Sorbony je nenápadná a krásná. A vůbec mě nadchla tahle část města. Když hledat v Paříži skromný podnájem, tak jedině zde v podkroví.
Zámek Luxembourg. Náhoda tomu chtěla, že jsme se zde srazili se dvěma děvčaty z Prahy. Ne snad, že by to měly napsány na prsou, ale při strkanici o lepší místo na vyfocení fontány, jedná z dívek zamumlala: „Tak prosim, chlapče.“ Nebyl bohužel větší prostor pro seznámení, čekal nás ještě kus cesty. Park zámku se spostou sochařských děl, ať už klasických nebo moderních, byl plný relaxujících Pařížanů, jak jinak turistů, a také četníků bloumajících kolem zámku a představující záruku bezpečí, protože podle špalíru stožárů s vlajkami x států jde bezpochyby o místo diplomatických setkání.
Čeká nás Montmartre a jeho dominanta Sacre-Coeur. Výstup pěšky je více než namáhavý. Odměnou je nám úchvatný výhled na město. Na schodech před chrámem se předváděli dva performeři, asi nejhorší, jaké jsme zatím viděli, ale kupodivu s největším počtem diváků. Šlo o dva tajtrdlíky v pestrých oděvech, buřinkách a výrazných brýlích, tančících za zvůků cirkusových odrhovaček. Občas udělali stoj na rukou a neustále do toho něco žvanili. Nechali jsme je křepčit a vydali se do známé umělecké čtvrti.
Příliš příliš ucpané úzké uličky Montmartru rychle opouštíme a hledáme poslední zastávku na naší trase – Moulin Rouge. Po chvíli hledání a vyhlížení něčeho ve stylu holandského mlýna, se najednou díváme na červenou plechovou miniaturizaci mlýna nad vchodem do nejproslulejšího kabaretu světa. Aspoň pro mě zklamání. Možná večer se všemi svými světýlky působí mámivěji.
Není času nazbyt, přibližne ve čtyři hodiny jsme v kempu. Prádlo je krásně suché a voňavé. Poznámka ke stanu – praskající plastové konce, které jsme museli fixovat lepicí páskou, celkem drží, ale musí se přelepovat. A ani nevíme kdy a kdo, ale krapet je potrhaná moskytiéra. Poslední sprcha zdarma a odcházíme.
Míříme opět na nádraží Gare du Nord. V metru nám Paříž přichystá ještě jeden zážitek. Ve stanici Clemenceau přistoupí dva hudebníci vybaveni trubkou a saxofonem a začali svou produkci. Nebylo to nepříjemné, i když někomu to určitě vadit může. Vydrželi dvě zastávky, obešli soupravu s kloboukem a šli čekat na další vlak.
Na Gare du Nord máme přestoupit na vlak z Paříže. V systému chodeb, průchodů a eskalátorů se ztrácíme dříve než obvykle. V nouzi nejvyšší Roman oslovil dívku, asi dvacetiletou, žádaje pomoc. Nadia s námi přeochotně putuje bludištěm asi čtvrt hodiny. Dokonce se s námi loučí polibkem na obě líce. Pochopitelně ji musíme zapsat do našeho driverlistu a udělat foto.
Jedeme na jih do městečka Corbeil-Essonnes, které se zdá být nejblíže dálnici a pumpě.
Cesta probíhá klidně. Dopisuji deníček, Roman hlídá věci před spolucestujícími. Za půl hodiny jsme na místě a hledáme cestu. Nebude to nic snadného. Paní jdoucí z nákupu nerozumí ani slovo a my jí také ne. Jde s námi k takové pochybné partě, které k nádřaží vždy patří, a které dominuje vytáhlý černoch s jamajským vzevřením. V zásadě se nic nedozvíme, ale černoch v nás našel zalíbení, hlavně způsob našeho cestování mu přišel hodně zábavný. Loučí se s námi jakýmsi místním krkolomným podáním ruky. Ani nádražní personál nedokáže nějak schopně poradit. Ale do hovoru se najednou vloží bývalý italský legionář. Rázovitá postava, která určitě stojí za zmínku. Menší šlachovitý chlapík, oděn v o několik čísel větší triko s kotvou na hrudi, nepřehlédnutelné modré boxerky, které se draly ven z upnutých černých kalhot. Na hlavě tmavé cyklistické brýle, které mu co chvíli padaly na zem a u nohou naditý černý batoh. Jeho mluva, gestikulace a celá motorika napovídala, že je posilněn kořalkou, ale cítit v jeho intimní zóně nebylo nic. Nu a tento dobrý muž nám radí, ať zde vůbec nezůstáváme, neboť tohle je dle jeho slov špatné město. Nebezpečné a zkažené. Ať prý s ním jedeme do blízkého Mennecy, to bude pro nás i mnohem výhodnější. Začal hádku s výpravčím, do které si přisazovaly i dvě výpravčí. Naše důvěra v tohoto muže nebyla nijak veliká, ale mapa jasně ukazovala široko daleko jedinou benzínku na dálnici, právě poblíž Mennecy, tak tedy jdeme. Paní průvodčí nás dokonce jako milé chlapce nechají jet ty dvě zastávky gratis.
Nastoupíme do vlaku a chlap nám začne vysvětlovat cestu. Vyndá si z batohu tři barevné fixky a na účtenku z bankomatu nám maluje trasu asi sedm kilometrů dlouhou. Komentuje to angličtinou čítající cirka 15 slov. Jeho „here“ nebo snad „area“, jehož skutečný význam nám zůstal utajen, se nám vrylo do paměti. Mezi řečí nám popisuje odznáčky připíchnuté na batohu z fracouzské cizinecké legie a jizvy na pažích.
Jsme v Mennecy. Legionář, jehož jsme se zapomněli zeptat na jméno, si hodil s ohromnou námahou ruksak na záda, naposledy mu spadly brýle z hlavy a za chvíli byl v trapu. Stojíme před nádražím s plánkem v ruce na kruhovém objezdu, z kterého vede pět silnic a jsme ztraceni.
Za pomoci mapy a mladíka čekajícího na bus vybereme nejpravděpodobnější cestu.
Je vlastně neděle podvečer, takže procházíme zcela vylidněným městečkem. Jeden domek malebnější než druhý, pěkné bydlení s pohodlným dojížděním do Paříže.
Míříme směrem, kde tušíme dálnici. Zjišťujeme, že plánek v určitých momentech dokonce funguje. Přibližně po hodině přijdeme k poslednímu bodu na plánku – hasičské zbrojnici a na horizontu se rýsuje dálnice. Nicméně se připozdívá, hledáme nocleh.
Kousek od hasičů jsou příhodné keříky, ale nechceme riskovat. Příkop u silnice je dost špinavý. Ale padl nám do oka nedaleký háj vzrostlých vrb stojící mezi silnicí a polem, jejichž větve sahají až k zemi. Bohužel vrby jsou příslušenstvím rybníka, nebo spíš takového kačáku, kde se výjimečně daří komárům a jiné havěti. Smíříme se s tím, protože jinak jde o místo více než dobré.
Roman jde zase na výzvědnou vycházku, puchýře mu splaskly. Zatím píšu a večeřím čokoládu. Přichází utrmácen za půl druhé hodiny s tím, že světla, která považoval za pumpu, byl osvícený sklad elektrosoučástek.
Svazujeme krosny k sobě, cennosti uložíme do spacáků, nejsme zde úplně neviditelní a je jasná noc. A pořádně se ošetříme repelentem.
sepsal Honza
Přidat komentář