17.6.2009, středa
Spaní bylo výtečné, byl mír a klid, čemuž jistě napomohla i policejní stanice hned vedle Gyuriho domu. V tichosti se vypravujeme na cestu. Gyuri dorazil bůhví kdy a teď zařezává ve svém pokoji. Jdu si uložit některé ne zrovna trvanlivé potraviny do lednice. Vypadá to, že nedlouho před naším příjezdem se v bytě odehrála jakási oslava, o čemž svědčí v lednici nedojedené pohoštění, nakrojený dort a nějaký slavnostní alkohol. Nejdřív jsem myslel, že tato směs je příčinou toho zvláštního a intenzivního zápachu v Gyuriho lednici, ale ukázalo se, že původcem toho je nějaká nakládaná směs, tvořená uzeninami, paprikou, cibulí a další spoustou přísad, patrně místní laskomina. Po této kulinářské vložce můžeme vyrazit.
Tedy nejdříve musíme pokořit Gyuriho bezpečnostní systém. Jeho dveře od bytu s ocelovou výstuží mají totiž čtyři klíčové dírky na čtyři různé klíče a vzhledem k tomu, že máme svazek asi deseti klíčů, jde docela o nápor na nervy. Po překonání první překážky se ocitáme na chodbě, kde je vchod na pavlač jištěn ocelovou mříží, pochopitelně zamčenou. A konečně zbývá odemknout domovní dveře, taktéž permanentně na zámek. Ještě se budeme potýkat při zpáteční cestě s číselným kódem u hlavních dveří. Těžko říct, nakolik běžné je v Budapešti střežit takto důkladně svůj majetek, možná jde jen o loupeživou pavlač, ale místní patrně ví, co dělají.
Vypotácíme se okolo desáté. Jdeme včerejší cestou po nábřeží k Markétinu mostu (Margit híd). Vyprávím Romanovi sny, na které byla včerejší noc opravdu bohatá, snad vlivem mnoha dojmů. V barvitém snu jsme se s Romanem ubytovali u Gyuriho, ale nebyl zde překladatelem, ale Goralským bačou ve východoslovenské osadě, do které nás později vzal na procházku a to akorát v době zabíjačky. Zde jsme se zúčastnili soutěže v dojení. Dojil jsem animovanou, slaměnou ovci, soutěž vyhrál a dostal koloběžku, která jezdila sama, a kterou mi někdo později, asi Roman, odcizil, a tak dále s řadou odboček, do kterých se zamotávali postavy mně známé i neznámé.
Za tohoto líčení přecházíme Markétin most a začínáme dokumentovat. Monumentální budova maďarského parlamentu (Kossuth) je opravdu vděčným objektem pro fotografování. Tato novogotická stavba z druhé poloviny 19. století, inspirovaná parlamentem anglickým, nemůže chybět na jediném panoramatickém snímku Budapěšti.
Po překonání mostu se ocitneme na budínské straně a půjdeme směrem ke starému Budínu. Budapešť byla dřívě, stějně jako v minulosti Praha, tvořena samostatnými sousedícími městy, a to Budínem a Peští. Sjednocením pak došlo nejen ke spojení územnímu, ale i ke spojení v nový název města. Nakousl-li jsem podobnost s Prahou, musím doplnit, jak moc se tyto dvě města podobají i reliéfem. Město protíná řeka, na jedné straně břeh strmě stoupá, nahoře se tyčí královský palác a staré město, opodál zalesněná vyhlídka a na druhém břehu, rovinatém, je živá část Budapeště.
Míjíme Reformátorský kostel, který dnes své dveře věřícím neotevřel a zajdeme se zchladit do kostela svatého Ference s nefalšovaným chuďasem u vchodu.
Vyrážíme do vrchu. Asi na půli cesty je Roman u vytržení z milostných her místních obzvláště drzých holubů. Zatímco já se těšil na jezdeckou sochu sv. Štěpána, Roman běhal s kamerou za načepýřeným samcem a snažil se zachytit jeho chtivý výraz a také vyzývavé kolíbavé tlapkání samiček. Kdybych nezahnal hejno kameny, strávili bychom tam snad celé dopoledne.
Vylezeme na tzv. Rybářskou baštu (Halász-Bástia), kamennou vyhlídku s kolonádou, které vévodí socha sv. Štěpána, světce, kterého bych u nás přirovnal ke svatému Václavu. Hned za baštou se tyčí gotický chrám sv. Matyáše (Matyás Templom). Celý vyveden v zářivě bílém kameni a s krásně barevně glazovanými taškami vypadá, jakoby ho dostavěli před měsícem. Procházíme starým městem a míříme ke královskému paláci. Zde u sochy husara s tasenou šavlí posvačíme. Ač nyní v polovině června turistická sezona ještě správně nezačala, je zde překvapivě málo lidí. Těžko bych mohl srovnat natřískanost na Pražském hradě a zde, před palácem u sochy Evžena Savojského. Na ní je mimochodem zpodobněn jeho triumf nad Turky, kde nám kontrastuje vítězné gesto vojevůdce, a dva vyřízení Osmani, klečící u nohou jeho kobyly.
Proběhneme nádvoří paláce, omrkneme Matyášovu fontánu a opouštíme komplex. V parku před vchodovou branou odbydeme maďarský jazykový koutek. Zde už intonace pokulhává, ale snad nám to hungaristé odpustí.
Znovu nás čeká strmé stoupání, tentokrát na vrch Géllert. Při výstupu na vrch jsme potkali skupinku hrající tu nevinnou, podvodnou hru skořápky. Sehraná parta falešných hráčů a tělnatého, plešatého, a vůbec odporného chlapa u stolku zde právě obírala dvojici nějakých chudáků. Nechali jsme je svému osudu a škrabeme se dál. Míjíme Géllertovu sochu. Tenhle oblíbený maďarský světec měl dost pohnutý osud. Asi kolem roku tisíc se snažil pohanské Uhry obrátit na pravou víru. Maďaři měli ale po čase jeho křesťnského lamentování a moralizování dost, nacpali Géllerta se třemi vzteklými veverkami do sudu, zatloukli a shodili do Dunaje. Nebohý Géllert si tak zadělal na brzké svatořečení.
Konečně na vrchu. Jsme před Citadellou. Okolí této bývalé pevnosti a kriminálu neskýtá teď v poledne moc úkrytů ve stínu, takže jen nafotíme další sadu panoramatických fotek Budapeště a druhou stranou sestupujeme k řece.
Jdeme kolem lázní Rudas, jedné z mála památek turecké nadvlády, přes Eržebitin most (Erzsébet híd) do Pešti. Zahneme do Vácké ulice (Váci utca), dlouhé pěší zóny s množstvým značkových obchodů. Vácká nás dovedla až k odbočce k chrámu sv. Štěpána (sz. István Bazilika). Tento skvostný barokní kostel možná zvenku nepůsobí nijak oslnivě, ale v interiéru nás ohromil mohutným vnitřním prostorem, kupolí a zdobením. Chrám navíc nabízel atrakci v podobě nabalzamované paže sv. Štěpána. Tato relikvie nás ale zklamala, protože ani při blízkém zkoumání jsme ve zlaté prosklené truhle neviděli nic, co by připomínalo ruku.
Parlament ohodnotíme znaleckým okem jen z dálky, protože budova je kol dokola obehnána řetízkem a hlídána svalnatými pistolníky.
Musím přiznat, že zatím se nám v Budapešti moc nedostává národně folklórních zážitků a nečekaných překvapení, jaké bychom od dvoumiliónové metropole čekali. Naopak nás potěšila bohatá sochařská výzdoba. Skutečně, vedle tradičních i nekonvenčních pomníků známých osobností se střetáváme přímo na ulici s řadou realistických bronzových odlitků, tu obtloustlý četník ze starého mocnářství, tu věšák s mantlem na kandelábru, či přátelsky kynoucí postava muže středních let na lavičce vyzývající k posezení.
Andrássyho třída, tento budapešťský, široký a skoro nekonečný bulvár, nás zavede až k Náměstí Hrdinů (Hösök tere). Je to pantheon maďarských reků pod širým nebem. Dosti patetická záležitost. Vlastně špalír přísně se tvářících paňáců s porůznu tasenými meči, šavlemi a kyji.
Odsud je to již jen pár minut k věhlasným Széchenyho lázním, největšího lázeňského areálu v Evropě. Zatím odpolední vedro dostoupilo vrcholu a nás trápí spalující žízeň, stále ovšem nevlastníme maďarské forinty. Naděje, že ve světových lázních bude směnárna brzy vzala za své. Penízky jsme zde ale nakonec přeci jen opatřili. Roman se dal, spíše náhodou, do řeči s dvojicí starších Kanaďanů právě mířících ze sirné lázně a nemaje postranní úmysly, dostal se postupně na naše stopování, naše cíle, a že nás akutně tíží nedostatek místní měny, což vyvrcholilo darem tisíciforintové bankovky. Toto nás vzpružilo na zpáteční cestu.
Cestou domů se stavíme v obchodním domě, kde se osvěžíme a konečně užijeme něco folklóru – celá jedna asi stometrová ulička je zde vyhrazena uzeninám a masu. Věšáky plné štanglí salámu různé délky a chuti, haldy klobás světlých, tmavých a hlavně paprikových, k tomu kusy hovězího dobytka a prasátek v různém stadiu zpracování a nad vším pronikavý puch masny, který se mísil s vůní z vedlejšího zeleninového a ovocného trhu tak barevného, až oči přecházely. Tak se nám tu na několika metrech nabídly všechni chutě Maďarska. Uspokojeni tímto zážitkem jdeme domů.
Gyuri je doma se svým kamarádem Zulym. Krátce poreferujeme o prohlídce Budapeště. V rozhovoru se Zulym se nějakou zkratkou dostáváme na politickou situaci v Maďarsku. Zuly se vyjadřuje hodně skepticky nejen o politické kultuře, ale o celém společenském myšlení. Podle něj se od dob totality nic nezměnilo, jen kdysi proběhlo velké převlékání komunistických kabátů, otevřel se trh, Maďaři začali bohatnout, ale to je prý vše. Nebudu hodnotit. Určitě i u nás by se našla řada podobných hlasů.
Během dne v nás uzrával nápad na mírné přeorganizování trasy, které teď nad mapou doladíme. Inu, vypustíme pobřeží Černého moře a do Istanbulu pojedeme zkratkou přes Srbsko a rychlou diagonálou Bulharskem.
Gyuri šel se Zulym na večeři a my dokumentujeme příbytek. Zhlédli jsme také dnešní videa. Bude ještě trvat, než se zbavíme určitého amatérismu, jestli vůbec tedy. Příspěvky začínají a končí neorganizovaně, nemají správnou gradaci a normální uvolněná konverzace se vlivem kamery mění v prkennou. Ale nadšení nám nechybí.
Gyuri dorazil asi v deset a jde balit, páč zítra ráno odlétá na Island. Následujeme jeho příkladu a uléháme brzy, neboť zítra vstáváme ve čtyři nula nula.
sepsal Honza
Přidat komentář