Sociologický výzkum – Pomoc při dopadení zloděje

Autor: Roman 9 roky Komentáře

Předmět: Základy společenských věd
Zadání: Sociologický průzkum na volitelné téma
Autoři: Roman Sterly, Jan Halámka, Miroslav Kasík
Rok: 2005, leden

Začalo svítat. Lehký větřík se líně procházel ulicemi vzbouzejícího se města. V tu chvíli šel pan Roman z obchodu s nákupem. Byl už kousek od dveří svého domu, když tu k němu znenadání přiskočil chlapík v černém, pan Honza. Honza byl profesionální lupič patřící ke zločinecké organizaci a její nejradikálnější skupině zvané Rafani, dlouho čekal na svoji oběť v tmavém zákoutí nedalekého průchodu. Vrhl se na chodce, popadl Romanovu tašku a vytrhl mu ji z ruky. „Co, co to je?“ vyjekl přepadený. Ale to už chmaták uháněl pryč. „Stůj!“ rozběhl se Roman s křikem za pobertou, „stůj, stůj, pomoc!“ Dvojice běžela ulicí, odkud přišel okradený z obchodu. Na konci spatřil pan Roman nějakou osobu. „Pomoc, chyťte toho lumpa, okradl mě, pomoc, zloděj,“ křičel v naději, že by mu mohla důchodkyně venčící dobrmana pomoci. Ta se jen ohlédla za prchajícím záškodníkem. „Proč jste mi nepomohla?“ zastavil se pan Roman těžce oddychujíc, „toho už nechytnu. Měl jsem tam celý nákup a peněženku s doklady.“ „Já, já jsem nikoho neviděla, já tady jenom venčím Šmudlu.“

Dlouho jsme přemýšleli, jaké téma k tomuto průzkumu zvolit. Původně jsme měli v plánu udělat klasickou anketu, kde se budeme formou rozhovoru dovídat informace, ale naše kreativní povahy tuto myšlenku velmi rychle zavrhly.

Chtěli jsme něco jiného než budou mít ostatní, chtěli jsme se odlišit. Rozhodli jsme se tedy zjistit, kolik lidí nám pomůže chytit zloděje. Do terénu jsme vyrazili na Nový rok očekávaje, že ulice budou víceméně prázdné. Našim plánem bylo, že si vždy vyhlédneme “oběť“, před níž se začneme rvát o tašku, kterou mi Honza (zloděj) vytrhne. Pak poběží směrem ke zkoumané osobě a já ho budu pronásledovat s křikem: „Zloděj, zloděj, pomozte.“ Pokud mi ten člověk pomůže, Honza vrátí tašku a já ho ze soucitu nechám jít, nebo si vymyslím nějakou jinou výmluvu. Pokud mi nepomůže, zastavím se u něj s tím, že už ho stejně nedoběhnu, a s beznadějí v hlase se zeptám, proč mi ho nepomohl chytit.

Na vše jsme se řádně připravili. Základem se stalo precizně opatřené oblečení, výběr toho nejlepšího, co naše rodiny doma měly. Pokusili jsme se obléci nenápadně, avšak aby nás náhodou naši “respondenti“ nepřehlédli. Sametové sako z myšího kožíšku a manšestrové elasťáky se mi zdály celkem ucházející. Honza si vzal lupičský komplet po dědovi. Ještě stylová taška a bylo to.

Protože jsme chtěli mít vše pečlivě zdokumentované, vzali jsme s sebou lokaje Mirka coby fotografa. Po krátké přednášce, jak zacházet se zapůjčeným přístrojem, jsme mohli vyrazit. V ulicích jsme byli již s úderem osmé a do poledne jsme už měli “uděláno“ 20 osob.

Jelikož jsme byli unavení, rozhodli jsme se, že budeme pokračovat zítra. Cestou domů jsme se pak ještě domluvili, že si vezmeme normální oblečení, aby byl průzkum neovlivněný tím, co na sobě máme. Přeci jenom někteří lidé mohli naši lest prokouknout.

Druhý den jsme se opět sešli hned ráno, ale tentokrát s Mirkovou absencí. Vše probíhalo stejně jako včera, ani výsledky se nelišily, tudíž jsme se rozhodli, že ty včerejší nebudeme stornovat. Utrmácení, leč plní dojmů a zážitků, jsme se vrátili domů.

Výsledky

Rozdělení lidí do kategorií jsme museli odhadnout, protože jsme nechtěli odhalit naši totožnost. Celkově jsme otestovali 60 lidí, více by bylo nad naše fyzické schopnosti.

do 20-ti let 21-50 let 51 let a více celkem celkem
ženy muži ženy muži ženy muži ženy muži
Pomohli 0 3 2 3 1 1 3 7 10
Nepomohli 10 7 8 7 9 9 27 23 50

Celkově jsme se setkali s nepříliš velkou ochotou pomoci s dopadením výtržníka (17% pomohlo). Lidé zřejmě nechtějí riskovat pro druhé. Mohli se také bát, že zloděj je ozbrojen. Roli také hrál dojem z našeho lupiče, kterého by v potyčce zřejmě mnoho lidí nepřepralo. Důvodem zda pomoci či ne, bylo taky to, jestli lidé zrovna v tu chvíli někam pospíchali.

Často jsme se setkali s reakcí, že se lidé jen otočili, a pak šli dál, aniž by mi něco řekli. Hodně starších žen vystrašeně na Honzu koukalo, když kolem nich běžel.

Komentáře k jednotlivým kategoriím a výroky lidí

Ženy do 20-ti let:

Tak tady mi nepomohl vůbec nikdo. Mladé dívky si zřejmě netroufly na urostlého Honzu. Většinou mi ani nic neřekly a šly dál.

Výroky:

Dívka ve věku asi 18 let: „Život je hold krutej.“ Já: „Děkuji za pomoc.“

Muži do 20-ti let:

Když jsme narazili na dva chlapce, kterým bylo asi tak 13, hned mi chtěli pomoct. Honza mezi nimi proběhl, ale oni se za ním rozběhli. Po chvíli toho nechali, a když jsem navrhl, ať mu naběhnou, hned ochotně běželi, kam jsem ukázal. Dokonce přelezli plot a pronásledovali Honzu až na sokolské hřiště. Byl jsem překvapen s jakou vervou za ním běhali asi 10 minut.
Dalšímu klukovi, který mi pomohl, mohlo být asi tak 17 let. Přeběhl rychle na druhý chodník, ale Honza byl rychlejší. Pak už šel svou cestou.

Výroky:

On: „Já nemám čas.“
On: „To si budeš muset zařídit sám.“
On: „Mě bys taky nepomohl.“ Já: „Pomohl.“ On: „No, to je jedno.“

Ženy mezi 21 a 50-ti let:

Celkem nic zajímavého. První paní ho chtěla chytit za sako, ale Honza se jí vytrhl a utekl.
Druhá měla 2 pudly: „Kubo, na něj, kousni ho,“ křikla na někoho a šla po Honzovi. Utekl přes silnici, a tak ho nechala.

Výroky:

Ona: „To není můj problém.“
Ona: „To je vaše věc.“
Ona: „Tak to si asi budeš muset koupit novej fotoaparát.“ Já: „Já nemám ani floka.“ Ona: „Tak to nemáš nosit ven, takovýhle drahý věci.“

Muži mezi 21 a 50-ti let:

Tak tady se konala největší senzace celého průzkumu. Vzali jsme si zrovna na paškál starší paní se psem, která šla domů, a s křikem jsme proběhli kolem ní. Jen se otočila. Ale z okna v přízemí, které bylo otevřené, náhle vyskočil asi třicetiletý muž v pyžamu. Úplně bos se hnal za Honzou. Já i Míra jsme byli úplně vyjevení, ale v divadlu jsme pokračovali. Honza vyskočil na garáže, které byli u toho baráku. „Jdi po něm,“ křikl na mě ten chlap a utíkal do dvora toho domu, protože tam Honza musel seskočit. Mezitím, co jsem na Honzu čekal, on se koukal do dvora a tam byl ten chlap v pyžamu. Když spatřil zloděje, dělal, že ho nevidí, a šel k němu. Potom se rozběhl a zkoušel vyskočit na garáž, ale z téhle strany to bylo vysoko. Pak se Honza vrátil ke mně a všichni jsme utekli. Na tohle nikdy nezapomeneme. To okno muselo být vysoko alespoň dva metry. Všichni před ním smekáme klobouk.
Jinak nám pomohli ještě dva muži. Oba chytili zloděje, ale oba jsem ukecal, že Honzu pustíme.

Výroky:

Hrdina v pyžamu: „Jdi po něm.“
Opravář zvonku: „Já nemám čas, nám někdo ráno rozmlátil zvonek a jsem naštvenej.“ Já (drze): „Děkuji za ochotu.“ On: „Zmiz.“ Já: „Však já vám ty zvonky rozmlátím znova, jako ráno jsem to udělal ráno.“ On: „Vypadni,“ a hnal se kousek za mnou.
Jeden ze záchranářů: „Nepouštěj ho, je nebezpečnej.“ Já: „To je jen malá ryba.“
On: „Jestli chceš, můžu zavolat policajty.“ Já: „To stejně nepomůže.“ On: „To je fakt, ty svině jen berou prachy a stejně nic nedělaj.“ Pak byla přednáška na 10 minut, kolik teď dostali přidáno.
On: „Já takovýhle věci dělat nebudu, já s tím mám špatné zkušenosti.“
Já: „Pomožte, naběhněte mu.“ On: „Jo, a mě tady zatím někdo ukradne rohlíky.“ (viz foto)

Ženy 51 let a více:

Žádný zázrak se nekonal. Jen jedna stará paní strčila Honzovi do cesty hůl, kterou přeskočil. Hbitě se za ním otočila, udělala pár kroků, pohrozila holí a křičela: „Hulváte, to je ta dnešní mládež.“ Mě se snažila utěšit.

Výroky:

Ta, co pomohla o mém fotoaparátu: „Třeba vám Mikuláš přinese jinej.“
Ona: „Já už jsem stará, já bych ho nechytila.“
Ona: „Musíš být opatrnej, tady je to samej cikán.“
Ona: „Pojď, jdeme domů.“ Na svého psa a pelášila pryč.

Muži 51 let a více:

Pomohl nám pouze jeden pán, který venčil psa. Postavil se Honzovi do cesty na úzkém chodníku. Dožadoval se toho, že musí zavolat policii, tak jsme mu radši (ze strachu) řekli, že děláme průzkum. Smál se a nechal se s Honzou vyfotit. Později jsem si vzpomněl, že asi před pěti lety tenhle pán chytil mého kamaráda v trolejbuse, jak jede načerno. Platil tři stovky. To jsme mu ale neříkali.

Výroky:

On: „Na, tady máš deset korun a kup si něco, co ti spraví náladu.“ Nevzal jsem si.
On: „Já mám malý důchod, kdyby se mi něco stalo, kdo se o mě postará?“
On: „Pojišťovna ti to zaplatí.“ Já: „Já nejsem pojištěn.“ On: „Tak jdi žebrat.“
On: „On ti to vrátí.“ Já: „Nevrátí, já ho znám, to je místní pobuda.“ On: „Ale vrátí.“ Já: Kde berete tu jistotu?“ On: „To mám jak jsem se narodil.“ (viz foto)

Kategorie:
  Škola, seminárky
článek byl sdílen 0 krát
 000

Přidat komentář

Tvůj email nebude zveřejněn.