18.6.2009, čtvrtek
Vstáváme dokonce už v půl čtvrté. Vše se děje velmi rychle a jakoby v mikrospánku, takže si nic moc nepamatuji, jen jak se před domem objímáme s Gyurim. Najednou jsme v metru, je 4:15 a my vyjíždíme ze stanice Lehel tér. Vystupujeme na konečné Határ út a v hlavách si vybavujeme mapku, dle které máme Panenskou ulicí dojít až k dálnici. Panonia út nás skutečně zavede k cíli, kde je akorát pro nás přistaven most, ze kterého je vidět blízká Shellka. Jsme rádi, že cesta z města byla čistá práce, bez zbytečných zacházek. Vůně dálnice nám připomněla, že před sebou máme několik dní autostopu bez civilizace.
Stopovací den začíná v půl šesté a začíná úspěšně. Za čtvrt hodiny máme mladého muže, který si říká Jánoš a míří právě na zkoušku z trestního práva. I přes upřímnou snahu psát svěsím po chvíli hlavu a dospávám. Probudím se až po šedesáti minutách u Kecskemétu.
Další čekací doba není o mnoho delší. Muž středních let, Andrássy, kterého jsme překřtili na Němýho Maďara, neovládá totiž cizí jazyky. Základní informaci, totiž kde chceme vyhodit, jsme si vyměnili a jsme před Szégedem. Jedeme stále na úspěšné vlně. Bez většího prostoje nastupujeme do silného Volkswagenu k manažerovi Gáborovi, který jako zástupce jedné nadnárodní chemické společnosti (Dow Chemicals) jede do Bělehradu na konferenci, což nás pochopitelně potěšilo. Gábor byl příjemný společník a cesta rychle ubíhala. Já jsem opět spal a jak jsem se později dověděl, Roman s Gáborem živě diskutovali nad aktuální ekonomickou situací a vývojem akciových trhů. Na srbských hranicích přichází první test našich cestovních dokladů. Kontrola proběhla bez problému a bez úplatků. Dále už následuje svěží jízda po srbské rychlostní silnici od severu k jihu s výhledem na širé travnaté pláně.
Zanedlouho jsme na benzince kousek před Beogradem. Zkempujeme se na travičce u dětského hřiště a dáme se do oběda. Trochu nám dělá starosti partička zbídačených hochů věku od deseti do patnácti let, asi typických obyvatel periferie Bělehradu. Kamuflují se starými hadry v rukou, vydávaje se za obsluhu bezinky, a při tom nás neustále kontrolují pohledem. Nemůžeme si nevšimnout jejich kapes napěchovaných kameny a největší z nich, zřejmě vůdce bandy, který objíždí parkoviště na kole bez pneumatik, má za pasem nůž zahnutý na turecký způsob. Při pohledu na jejich bosé nohy a trika z juty jsme si vzpomněli na starou pravdu, totiž že nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad, a připravujeme si nože a pepřový sprej pro případ boje.
Někdo jiný by jim možná nabídl ten krajíc, co jsem si právě namazal s paštikou Matěj, ale na to jsme příliš zranitelní. Bohužel jsem se při přípravě jídla zdiskreditoval, když jsem se při neobratném rozmazávání paštiky ošklivě pořezal. Gang to pochopitelně zaznamenal a někam zmizel. Teď ví, že nejsme zdatní a vrátí se s posilou a seběvědomím.
Musíme jednat. Uděláme záznam srbského stopařského jazykového koutku a jdeme stopovat. S pobavením zjišťujeme, že obsluha pumpy, ta pravá, zde vykonává vedle tankování ještě jeden úkol, že každé druhé auto pomáhá roztlačit. Roman udělá vočko, když pomůže roztlačit jednu obzvláště těžkou Dacii.
Nabírá nás zajímavá postava, Čechosrb, se kterým byla jízda tak blesková, že jsme se ani nestačili zeptat na jméno. Žil dlouhá léta v Čechách, kde pracoval jako obchodní zástupce a obstojně se s námi domluvil. Svezl nás vlastně jen přes město a kousek za, ale jízda s ním byla zážitek. Ten chlap jel 140 km/h i tam, kde byla padesátka, blinkr při živelném předjíždění nehodil ani jedenkrát, o dopravním značení nemluvě. Vysadil nás přímo na dálnici, kilometr před mýtnou bránou.
Je půl třetí a slunce se do nás vehementně opírá. Poprvé používáme krém faktoru třicet. Je tak hutný, že nejde skoro rozetřít, a tak vypadáme, jako bychom se vyváleli ve vápně.
Formulujeme body „Bezpečnostního desatera“. Vše začíná u výběru vozidla, kde vylučujeme pochybné osoby a dvojice. Při nastupování a vystupování musíme hlídat věci, jeden z nás by měl být vždy v autě, dokud krosny nebudou v bezpečí. Nevystavovat finance a techniku. Sledovat cestu, krýt si záda a vůbec být obezřetní. V hovorech se pak vystříhat náboženských a politických témat.
To všechno je hezké, ale stejně naskočíme do první Dacie, která nám zastaví, a kterou řídí dva mladí Srbové v černých brýlích. Miky a Rale nám také naženou strach, když od nás vyzvídají, kolik si s sebou vezeme peněz. Později se však dovídáme, že kluci jsou charitativní pracovníci mířící do Kosova. Strach trochu opadá, ale i tak v rukou pevně svíráme všechny cennosti
Před pátou jsme na benzínce třicet kilometrů před městem Niš. Autostop se vyznačuje tou specifickou krásou, že nikdy nevíte, koho vám přihraje do cesty. Jako ty dva turecké kamioňáky. Roman u nich domluvil cestu až do Istanbulu. Dva řidiči. Mladší, se základy AJ a starší, negramotný. Každý pojedeme v jednom kamionu. Poznáváme, že mantinely našeho desatera jsou dosti pružné. Turci si odbývaji povinnou dvouhodinovou přestávku.
Sedíme před benzínkou na zahrádce a vedeme řeči. Úmornost dlouhého čekání máme dobře zdokumentované na jednom videu, které jsme nazvali Nuda v Srbsku. Tady už nevedeme řeči, ale jen plkáme.
Dvě hodiny jsou pryč. Turci jdou okolo nás do restaurace a mladej říká, ať jen ještě čekáme. Za další hodinu jdu jen tak orientačně zkontrolovat, jestli se už zvedají, ale v restauraci nikdo není a parkoviště je prázdné. No, chlapci nás tímto úhybným manévrem opravdu nepotěšili, protože jsme ztratili tři hodiny cenného času.
Už obhlížím okolí, hledaje místo na spaní, když tu se objeví Saša. Ten Saša. Třiatřicetiletý Srb, ekonom, který nás vezme do města Niš.
Když se Saša dozvěděl, že chceme spát kdesi za městem, zhrozil se a nabídl nám nocleh u sebe. Chvíli dumáme, ale desatero nám nic podobného nezakazuje, takže souhlasíme.
Vjíždíme do Niš, asi druhého největšího města Srbska. Město je to strašně ošuntělé, rozbité a celé se drolí, jakoby válka skončila včera. Saša bydlí na samém okraji města ve čtyřpatrovém paneláku. Vchodové dveře chybějí, ale zase na chodbě hraje hudba. Sašův byt je ovšem moc hezký, takový útulný. Saša žije sám, ale upravený dětský pokoj a fotky na zdi dávají tušit, že ho občas navštěvuje dcerka.
Chvíli sedíme a klábosíme. Hostitel nám nabídne vychlazené pivo, které po vyprahlém dni přijde opravdu vhod. Prohlížíme jeho a naše fotky, díváme se na srbskou televizi, které překvapivě dobře rozumíme a tu Saša navrhne, že zajdeme do města na jídlo. Ptáme se, zda chodí do McDonaldu, ale jen se nad tímto houskovým gigantem ušklíbne a my brzy zjistíme proč.
Je už po desaté, je úplná tma, což městu jen prospělo. Centrum je plné lidí. Musím předeslat, že je všední den a že Niš není žádné turistické letovisko. Ulice, bary a restaurace jsou narvané k prasknutí, všude panuje čilí ruch. Saša nám vysvětluje, že je tenhle stav normální, lidi se večer zkrátka seberou a jdou se bavit s přáteli a v bodré náladě setrvají hluboko do noci. Vzpomněli jsme na ulice našeho města, jenž jsou v sedm hodin už pečlivě vylidněné a zábava se odehrává u večerního zpravodajství a u mladých na komunikačních portálech a sociálních sítích.
Jdeme do Sašova oblíbeného bifé. Vybíráme ingredience do naší plněné housky, na výběr je asi deset sosů, vyberu raděj jen dva, majonézu a nějakou lehve pálivou omáčku.
Uvolnil se jeden stolek, sedíme a čekáme. Další co zde nejde přehlédnout, je krása místních děvčat, balkánské podnebí je pro plození pohledné populace asi neobyčejně příznivé. Hlavně jsme nenarazili na dívku vyloženě ošklivou, nadváha jakoby zde neexistovala. Mladé ženštiny se na nás usmívají svými plnými rty a jejich dlouhé, opálené nohy přímo vybízejí k ohlédnutí.
Jídlo je na stole. Jsme ohromeni, neboť místo obložené housky máme na talíři spíš obložený pecen bílého chleba, který je proložen tři centimetry vysokým plátkem grilovaného mletého masa. Při zahryznutí se do housky ještě zjišťujeme, že maso je naplněno roztaveným sýrem, což ve spojení s ingrediencemi vybičuje naše chuťové buňky na maximum. Jsme spokojeni, tenhle národní srbský burger zvaný Pljeskavica nás doopravdy nasytil.
Jdeme na obhlídku města. Saša nás bere do bývalé pevnosti, kde jsou dnes už také kavárny, taneční parkety a venkovní amfiteátr. V historickém centru rovněž pulzuje život a touha odreagovat se je hmatatelná na každém kroku. Rozhodně jsme z Niš nadšeni a děkujeme Turkům kamioňákům, že frnkli bez ohlášení.
Doma se steleme v obýváku na širokou palandu. Se vzpomínkou na krásy Srbska a s budíkem na půl sedmou usínáme.
sepsal Honza
Přidat komentář