19.6.2009, pátek
Po náročném stopařském dni se spalo nádherně. Ráno mě Roman probudil natáčením nějakého informačního videa, když z okna Sašova panelákového bytu zabíral fotbalové hriště místních mistryň Srbské ligy. Je třeba dodat, že se děvčata musí spokojit s poměrně skromným zázemím sestaveným z maringotek. Ale při mistrácích musí ochozy vyhloubené ve svahu burácet nadšením.
Dobře vím, že unaveným zádům je třeba dopřát relaxaci, takže dnešní den začínám rozcvičkou na sokolský způsob doplněnou o prvky klasické rehabilitace. Roman zachytil tuto sestavu pro svou potřebu na video a podrobně ji okomentoval. Jelikož nikdy Sokol nenavštěvoval, jistě se mu bude tento instruktážní snímek hodit.
Něco po sedmé hodině vyrážíme. Saša nás vyvezl asi deset kilometrů za město na silnici ve směru na Bulharsko. Bohužel nikde v okolí nebyla benzinka, takže nás vysadil asi na nejpříhodnějším míste ke stopování, na odstavném parkovišti pro kamiony. Bylo to ovšem parkoviště na srbský způsob, to znamená jen rozšířená silnice po obou stranách, bez jakékoliv obsluhy, navíc bylo liduprosté, frekvence minimální. Roman se vydal na obchůzku do přilehlé vesnice, ale vrátil se s nepořízenou, narazil jen na zavřený non-stop.
Dáme se tedy do klasického stopování. Je časně ráno, takže ještě příjemně chladno. Situace se zprvu zdála nepříznivá, ale po půlhodině nám zastavil příjemný chlapík středních let s rozhrkaným VW Golf. Asi cestuje převážně sám, protože ho samotného překvapilo, že nejdou otevřít dveře u spolujezdce. Musel si pomoci šroubovákem a trochu i hrubou silou, aby dveře rozebral a povolil zámek. Odměnili jsme ho potleskem a naložili krosny. Moc jsme si nepopovídali, pán se jmenoval Dejan a dřevařem, ukazoval nám obrázek lodi, na které teď pracuje. Slovní zásobu jsme vyčerpali rychle, takže nám Dejan během cesty řekl už jen třikrát „kamenolom“, když jsme kolem nějakého projížděli. „V češke je tež kamenolom“, reaguje rychle Roman. V autě začíná být horko, protože Dejan při otvírání dveří zablokoval okýnko. Objeli jsme s ním dvě pracovní zastávky, a pak nás vyložil na kousku širší silnice.
Nevypadlo to opět moc nadějně, uprostřed pole, kolem nás chodili venkované s klestím a hospodářské zvířectvo. Utrhl jsem si jablíčko z nedalekého stromu, ale ani jsem jej nedojedl, a už jsme měli odvoz. Narettin, mladý Turek, který se vracel ze studií v Rakousku domů, do Araratu, což je na východě Turecka, vypadalo to velmi slibně. Umí jen německy, studuje ekonomku v Horním Rakousku, jeho rodiče mají v Araratu pekárnu, od včerejška je na cestě, beze spánku, což mě trochu znepokojilo. Jedeme k bulharským hranicím. Je tu docela plno. Narettin začíná být nervózní, brzy jsme pochopili proč. Na bulharské straně začaly problémy. Obtloustlý, plešatý celník se začal s Narettinem vybavovat skrz okýnko. Snažil se o bodrý tón, ve své propocené košili na mě působil odporným dojmem. Narettin se ke mně nahnul a chtěl 5 euro pro celníka, jinak nám prý obrátí auto naruby. Opatrně jsem vytáhl bankovku a podal ji Narettinovi a záhy už byla v celníkově náprsní kapse. Ještě, že nemají přehnané nároky. Pokynul nám na pozdrav a cesta byla volná. Později mi bylo vysvětleno, že potíže celníci dělají jen Turkům, občany EU by prý nechali být. Vypadá to tedy, že mladý Turek bude chtít naší společnosti využít. To se ukázalo hned za hranicemi. Zajeli jsme k pumpě a Narettin se začal dožadovat dvaceti euro na benzin. Velmi neochotně jsme mu peníze dali, přeci jen na to nejsme zvyklí. Neříkal si o to přímo, jakože o cestovné, ale pořád opakoval, že mu nefungují kreditky, že má jen na dálniční známku, jinak by nepil vodu, ale měl by v autě velkou colu a jedl by u McD. Moc mu nevěřím, jak by také chtěl objet půlku Evropy bez peněz, ale on je řidič. Začala dlouhá cesta Bulharskem.
Dovídám se, že Narettin vlastně není Turek, ale Kurd a docela si na tom zakládal. Dlouze jsme mluvili o Istanbulu. Podle něj je to to nejúžasnější město na světě, které nikdy nespí, také přidal svůj odhad o počtu obyvatel, zatím nejvyšší, 25 milionů, s vlastní prognozou, že do pěti let má 30 milionů, brali jsme to dost s rezervou, ale naše očekávání to přeci jen zvýšilo.
Brzy nás přemohla únava. Roman si na zadní sedačce ustlal na krosnách a spal spokojeně většinu cesty, já vepředu také co chvíli svěsil hlavu, a to jsem ještě chtěl Naratina kontrolovat, jestli neusíná. Při projíždění Sofií jsme vydrželi vzhůru. Hlavní dojem z tohoto města v nás zůstal v podobě všudepřítomných odpadků a haraburdí a oprýskaných staveb. Za Sofií nám bylo divné, že značky neodpovídají naší trase. Ptám se, zda je to správná cesta. Narattin vehementně přikyvuje, tak se nevzrušuji, určitě to tu zná a nejede tu prvně. Ovšem pochybnosti nezmizí, jedeme po okreskách, které mají být dálnicí, Roman upozorní, že jsme ve směru na Burgas, což je úplně blbě. Rázně ho na to upozorním. Narettin cestuje bez mapy, vždy když se chce ujistit o trase, vykoukne z okýnka na někoho vyhrkne „Istanbul?!“, stejně tomu bylo i teď. Zjistí, že opravdu jede opačně a začne se otáčet na silnici plné aut, což budí rozruch.
Asi sto kilometrů za Sofií děláme přestávku. Narettin mě znovu ujišťuje, že mi vypůjčené peníze vrátí, takže čekám další půjčku, ta se prozatím nekoná. Před městečkem Harmanli na jihovýchodě Bulharska staví Narattin znovu pro benzín a chce dalších dvacet euro. Ty jsem se rozhodl mu už nedát, protože by nám to v budoucnu mohlo způsobit finanční potíže. Nabízím mu šest, s tím, že víc nemohu. Trochu se rozčiluje a říká, že ví, že mám peníze. Nakonec natankuje za své a řekne, že nás musí vysadit na příští stanici, protože mu auto s námi hrozně žere. Na benzínce v Harmanli nás vyklopí, konec cesty byl tedy trochu rozpačitý, zvlášť když se s námi odmítal vyfotografovat. Ke cti mu ovšem je, že nás posunul o neuvěřitelných čtyři sta kilometrů a pomohl nám tak splnit závazek prolítnout Bulharskem co nejrychleji.
Naše nové stanoviště v nás vyvolává stísněný pocit. Je tu nulový provoz, nádrže na naftu jsou odkryté, objíždí tu místní mafie a obsluha pumpy, liliput a patrně jejich tipař, nás pořád pozoruje. Je zde poměrně hustý provoz, ale opakují se stále dvě varianty vozů – bohatí Turci s německými poznávacími značkami se s celou rodinou přesouvají na léto do domoviny, a pak Bulhaři s k praskuntí narvanými žigulíky. Další odvoz máme až po nekonečné hodině. Ivanlij, nemluvný Bulhar nás vysadí kousek před tureckými hranicemi na odstavném parkovišti jménem Kapitan Andrevo.
Osada Kapitán Andrevo je poslední zastávkou před tureckými hranicemi. Kamioňácká komunita je zde zastoupena bezpočtem národností a kultur. Hledáme aranžmá pro bulharský jazykový koutek a stále bedlivě pozorujeme okolí. Musíte být stále ostražití. V osadě je celá řada pitoreskních figurek, které by měly spadeno na naše nadité torny. Tak především je to předák osady a podnikatel v jedné osobě, který obrážel se svým vozíkem plným bodných a sečných zbraní prostor osady, doprovázem svou společnicí. Bylo nám jasné, že pro nás bude jen výhodné mít v této osobě spojence a ochránce, minimálně už jen z toho důvodu, že osazenstvu tábora dnes už prodal dvacet jedna nožů a dvě rybičky. Dali jsme se s ním do řeči, což bylo po jazykové stránce sice obtížné, ale povedlo se nám získat jeho sympatie, dokonce nás nechal pozovat u jeho vozíku.
Tím ale výčet postav nekončil. Byli hoši od pumpy, zvlášť nebezpečně působili prodavači z obchodu s plážovým zbožím, kteří na verandě hráli hazardní hry a nespouštěli nás z očí. Byla tu komická postava osadního blázna, který za cigarety zametal silnici, falešní číšníci, kšeftující s hodinkami a nakonec řidiči.
Rozhodně jsme zde nechtěli setrvat už nám dnes nebylo přáno. Provoz slábl a rolníci na povozech naše výzvy ignorovali. V děvět hodin jsme se rozhodli přenocovat v nedalekých vinicích. Po silnici jsme poodešli do dostatečné vzdálenosti od osady a dali si záležet, aby nás nikdo nesledoval. Pod vzrostlým ořechem jsme rozbili ležení, beze stanu. Všimli jsme si, že v okolí se vyskytuje mimořádně mohutný hmyz, alespoň před vniknutím do uší jsme se rozhodli zabránit vatovými tampony. Ještě cennosti schovat do spacáků, semknout krosny a po náročném dni jsme brzy zabrali.
sepsal Honza
Přidat komentář