Vypravování ve stylu z období romantismu – Osudový den

Autor: Roman 9 roky Komentáře

Předmět: Český jazyk a literatura
Zadání: Vypravování ve stylu z období romantismu
Autor: Roman Sterly
Rok: 2005

Osudový den

I.

Milý deníčku.
Dnes pro tebe mám 2 zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou.
Ta dobrá – poprvé jdu do klubu přátel dějepisu a dechovky (NEZAPOMENOUT LESNÍ ROH PO DĚDOVI). Doufám, že mě mezi sebe přijmou s láskou a pokorou. Doufám, že mi bude konečně někdo rozumět.
Ta špatná – máma mě přihlásila do Kursu tance a společenské výchovy. Prý abych si zvykl na dívčí dotyk. Jdu tam navečír. Snad to dobře dopadne. S ženami nemám moc zkušeností.
Dnešek bude v mém životě osudový…

Vtom zazvonil budík stojící na nočním stolku, který byl hrubě stlučen z bedýnek na jablka. Vlastimil zaklapl deník umolousaný od másla a kvapně opustil svou skrovnou světnici. V kuchyni popadl čtyři krajíce žitného chleba se sádlem a vyřítil se z chaloupky. Jeho maminka už jen s povzdechem sledovala, jak se vzdaluje. Vrátila lesní roh po dědečkovi na půdu a začala mu vařit večeři.

Vlasta se řítil rozpálenými ulicemi teplého zářijového odpoledne. Přiběhl ke škole, otevřel vstupní dveře reálky, kam chodil druhým rokem, a vletěl do učebny, kde měl být, dle instrukcí na nástěnce, dějepisně-hudební kroužek. Když spatřil, že učitel ještě nedorazil, sesunul se ztěžka na zem. Hlasitě oddychoval a kapesníkem utíral potoky potu, které se mu řinuly z podpaží. Až teď si všiml, že na něj kouká tlupa výrostků.

„Co je to za stokilový traktor?“ otázal se s úšklebkem nazrzlý skrček, podle všeho vůdce.
„Ále nic, jsem jen prostý hoch,“ spustil nesměle s třesoucími se koleny Vlasta, „pevně věřím, že budeme přátelé.“
„To tak,“ zašklebila se dívčina libého vzezření stojící opodál.
„Počkej,“ řekl jí potichu skrček, „možná by se nám chlapeček mohl hodit. Jakpak se jmenuješ, mladej?“
„Zvěte mne Vlastimilem, neboť takové jest jméno mé,“ chtěl vybranými způsoby a starobylou mluvou zapůsobit, mysleje si, že děti jsou zde kvůli historii.
„Tak jo, Vlasto, nechceš jít s námi na pivo? Právě jsme se zvedali k odchodu.“
„Víte, já myslel, že se budeme věnovat dějepisu a tak. Jste tady přeci kvůli tomu, ne?“
„Jsi blázen, snad tady nechceš tvrdnout do večera, pojď radši s námi. Učitel je stejně nemocný.“
„Já vlastně ještě večer musím jít na kursy tance a společenské výchovy.“
„To si děláš srandu,“ vyprskl smíchy zrzek.
„Tak to ne prosím, přihlásila mne maminka.“
„Hele, já tam jdu dnes taky,“ řekla skrčkovi ta dívka, co stála opodál.
Tomu zajiskřilo v očích: „Zkus ho svést, mohli bychom ho nějak využít a pobavit se. Je to prosťáček.“
„My jdeme, mladej,“ řekl zrzoun nahlas Vlastíkovi, „měj se a určitě jdi na ty taneční.“

Učebna zůstala prázdná. Vlasta se s povzdechem posadil do lavice, slupnul 4 krajíce chleba se sádlem jako malinu a zahloubal se do historie posledních Přemyslovců. O půl šesté si sebral saky paky a hybaj domů.

II.

Máma zrovna prostírala stůl, když Vlastimil zaklepal. Poctivě počkal, než se ozve, že může vstoupit, a i potom slušně zůstal stát, než mu otevřela.

„Ahoj, našel sis už konečně nějakého kamaráda?“ zpytovala matka dychtivě synka.
„Bohužel, jako vždycky,“ povzdechl si, „opět nic.“
„Tak se pojď najít, navařila jsem ti tvé oblíbené.“
„Ovar s křenem?“ vysoukal ze sebe s vypoulenýma očima, „to míváme jen při velkých příležitostech. Naposledy když tady byl před třemi lety strýc Ignác. Dodnes mi není jasné, proč ještě téhož večera musel odjet domů.“
„Dnes je slavnostní den, synu,“ řekla mu se slzami v očích máma, „jdeš poprvé do tanečních.“

Vzrušením se chlapci zježily chlupy na zádech. Jídlo a dějiny národa českého bylo to jediné, pro co žil. Vrstevníci mu nerozuměli, neměl kamarády. Nedovedl se jim přizpůsobit. Věčně sám bloumal po stezkách minulosti a tiše obdivoval národní hrdiny. Celé hodiny sedával v archívech, kde znovu prožíval staré příběhy.

Vlasta nebyl jako ostatní. Jeho velká postava mu už ve školce působila problémy. Nevešel se na skluzavku, ohnul kolotoč, dokonce ani houpačka ho neunesla. Jak roky přibývaly, bylo to čím dál tím víc horší. Šířka za chvíli překonala délku, oblečení na něj nebylo k sehnání. Děti ve škole ho častovaly posměšnou přezdívkou: „Sude.“ Nohy jako parníky, stehna tloušťky vzrostlých sekvojí a ruce jako lopaty mlýnského kola, to vše zdobilo jeho kyprou postavu a dávalo jí zvláštní půvab. Na hodinách tělesné výchovy v tělocvičně Vlasta necvičil, aby nerozbil nářadí, a tak sloužil aspoň jako žíněnka. Zato když se chodilo ven na hřiště u sokolovny, dostal chlapec svou šanci. Ve fotbale chvíli slavil úspěchy jako brankář, ale když klukům prokopl mičudu, hned ho z mužstva vyloučili. Vrh koulí zvládal na výbornou a když se nudil a ostatní ještě házeli, pomáhal alespoň dělníkům nosit panely na stavbu nedaleké bytovky.

Když dojedl druhý kotlík ovaru, začal se soukat do obleku. Košili mu maminka naškrobila kukuřičným škrobem a přišila na ni o deset knoflíků víc. I přesto mu každou chvíli některý z nich ulétl. Límeček se mu tak zařezával do krku, až skoro nemohl Vlasta dýchat. S kalhotami byla také potíž. Máma je chtěla nechat rozšířit v pase, ale bylo jí řečeno, že na hrochy prý nešijí. Jen co se do nich kluk jakžtakž nasoukal, přiskočila a obratně mu zapnula ocelový pásek, který však pod velkým tlakem břicha začal praskat. Pojistila to tedy ještě dvojitým řetězem a zamkla na čtyři bytelné zámky. Dokonce i sako na sebe dostal, byť bylo ušité pouze z jednoho cirkusového stanu namazeaného fermeží na černo. Teď už jenom boty. Chlapec obvykle chodil bos, velikost 59 už od jeho narození nebyla nějak k dostání. Byl zvyklý, kůže na chodidlech dávno zrohovatěla. Ale i tady se našlo řešení. Matčin bratranec, starý dobrý koželuh, obstaral dva statné voly a zhotovil mu z nich ucházející taneční střevíce. Vše dokončila nadrozměrná leč vkusná kravata vystřižená z koberce nachové barvy okrášlená ještě králičí kožkou ve stylu středověkého panstva. Konečně mohl Vlasta vyrazit.

III.

Sice by mladý pán jel raději na koni nebo v kočáře jako nějaký středověký feudál, ale dnes se musel spokojit s autobusem. Nemůže přeci přijít na společenskou akci jako nějaký “vidlák z vesnice“, říkal si rozumně. Po chvíli se autobus tažený osmi tramvajemi skutečně rozjel a tak dorazil chlapec včas.

Už u dveří je začal učitel tance, mistr ladného kroku, Jeroným Walčík, třídit do skupin na dívky a chlapce. Vlasta putoval do samostatné skupiny podivuhodných individuí, které, jak mistr předpokládal, nikdo nebude chtít.

Zahrála hudba a mládež se rozmístila po tanečním parketě. Hlouček monster zaujal místo v rohu sálu. Walčík vyhlásil oboustrannou volenku a frekventanti se zadali. Na Vlastu zbyla jediná dívka. Pod modrou halenkou neolitického nádechu s obrázky trilobitů měla krajkovanou košili z dob dávno minulých. Bílá sukně spíchnutá z prostěradla jí sahala až po kotníky. Mokasíny z myších kůží dolaďovaly dojem, že se jedná o děvče z prostých poměrů.

Vlastovi se zalíbila. Prostá leč krásná, říkal si. Mohl na ní oči nechat. Rusé vlasy spojené sponou z plastéku ve tvaru žacího stroje jí spadaly na ramena. Pomněnkové oči nepřítomně hleděly do davu tanečníků. Její rty, natřené šípkovou pomádou, Vlastimila rozpalovaly. Jak to, že si pro ni nikdo nepřišel? Ostatní nemají vkus, pomyslel si Vlasta. Už jí chtěl jít požádat o tanec, když vtom to v davu zašumělo.

IV.

K Vlastimilovi přistoupila ta líbezná dívčina, se kterou se setkal dnes na kroužku.

„Smím prosit?“ zeptala se libozvučným hlasem.
„Aaano,“ vykoktal ze sebe kluk. Štípnul se do ruky, aby se přesvědčil, že nespí. Že by pro něj přišla nejhezčí holka večera mu přišlo nanejvýš divné, což mu potvrdily i výkřik: „Kráska a zvíře,“ který tuhle situaci docela vystihl.

Chudák chlapec se nejdříve bál na dámu pohlédnou, ale pak se přeci jenom odvážil. Na nohou měla lodičky z černé krokodýlí kůže, výš pak krátkou černou sukni moderního střihu s červenými třásněmi a rudý korzet s hlubokým výstřihem. To vše obepínalo její štíhlou postavu. S černou a červenou barvou ostře kontrastovala její bělostná pokožka. Pootevřela rty do svůdného úsměvu.

„Jsem Tereza,“ prohodila k Vlastovi, který jí poprvé pohlédl do očí.
„Já, já kníže Václav,“ zamumlal hoch, „teda, chchci řříct Vlastimil.“ Skopil oči a vedl dívku do promenády. Poprvé v životě se dotýkal děvčete. Cítil její vábivý odér.
„Je nádherná jako sám anděl, ale uvnitř cítím ďábla,“ pomyslel si Vlasta a potají vytáhl virguli, kterou si koupil za pětník od babky kořenářky na pouti.
„Ano! Víceméně by se dalo s jistou přesností říci, že jsem se nemýlil. Musím si dávat pozor, aby mne neproměnila ve švába,“ říkal si potichu s hlavou plnou fantazijních představ o čarodejnicích ze středověku.
Uplynula půlhodina waltzu a mistr Jeroným dal pokyn chlapcům, aby vystřídali. Ve Vlastíkovi sílil neklid. Tereza si ho najednou přitáhla k tělu. Její rty se dotkly těch jeho.
„Polibek smrti,“ pomyslel si hoch a vytrhl se z jejího sevření silou medvěda Grizzlyho. S uši drásajícím křikem se hnal sálem, až odletovaly celé kusy parket.
„Budeš toho litovat,“ řekla si pro sebe Tereza a zmizela ve stínu.

V.

Vlasta bezmocně dopadl na židli u zdi a zarazil ji půl druhého metru do podlahy. V jeho brunátném obličeji byl vidět strach, jaký má larva mandelinky prchající před slunéčkem sedmitečným. Jen co se nebohý hoch trochu vzpamatoval, uvědomil si, že sedí vedle té dívenky, kterou obdivoval na začátku kursu. Ta se nyní zvedla a přistoupila k němu. Hlavou pokynula k parketu a podala mu ruku. Nemotorně se zvedl a přikývl. Začali tančit, ale moc jim to nešlo. Vlasta svými parníky (rozuměj nohami) co chvíli podupal tanečnici. Nevadilo jim to. Zasněně si hleděli do očí a jemně se pohupovali do rytmu. Vlastimil za okamžik chytil tu správnou notu. Jako houslový virtuos vede smyčec po strunách svého nástroje, tak i on vedl svou partnerku tanečním sálem. Několikrát se pokusil něco nadhodit, aby řeč nestála, ale dívčina mu vždy jen přiložila prst na ústa. Nakonec to pochopil – byla němá.

Chlapci se divoce rozbušilo srdce. Náhle k té holce pocítil další vlnu sympatií. Vždyť na tom byla podobně jako on. On neměl kamarády, ji taky nikdo nechtěl. Společnost jim nastavila záda. Jeden rozdíl tu však byl. Tam, kde se on mohl přizpůsobit, tam ona nemohla. Hlas už nikdy mít nebude.

Z ničeho nic ji objal a zasypal polibky. A nebránila se mu. Takový pocit Vlasta nikdy nezakusil. Byla to láska. Láska k té němé dívce, s níž chtěl tancovat navěky. Ona se do něj zamilovala taky. Nevadilo jí, jaký je. Posadili se spolu do tichého kouta a kluk vyprávěl o sobě. Něžně jí čechral vlasy a ona mu trpělivě naslouchala. Nakonec napsala lísteček se vzkazem a podala mu ho. Stálo tam: JESTLI VĚŘÍŠ V NAŠI LÁSKU, TAK SE SEJDEME O PŮLNOCI V PARKU ZA KULTURNÍM DOMEM.

VI.

Byl pozdní večer a Vlasta kráčel ztichlou ulicí směrem k parku. Když se dostal mimo světlo lamp, chvíli mu trvalo, než se rozkoukal. Naštěstí té noci svítil měsíc. Chlapec přešel lávku klenoucí se nad potůčkem, který se tiše vinul setmělým parkem. Namířil si to přímo do altánu, jenž stál mezi stromy na malém vršku. Tam už na něj čekala jeho milá. Vroucně se objali a usedli na lavičku. Vlasta jí začal šeptat do ouška něžná slůvka. Rákosí u potoka jemně ševelilo, vánek si pohrával s listím osiky a drobné vlnky se honily v tiché vodě. Občas se ozvalo zahoukání sovy a křišťálové kapičky rosy se třpytily ve světle měsíce, který pomalu plul po nebi.

Náhle se zvedl silný vítr. Přes měsíc se přehnalo hejno vran. Obloha se začala zatahovat. První kapky dopadly na zem. Milenci se smotali do klubíčka a čekali, až déšť přestane. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se tak mělo stát. Vichr zesílil. Přívaly vody skrápěly půlnoční krajinu. V dálce zavyli vlci. Ještě více se setmělo, neboť cáry mraků připluly k měsíci. To co se před chvílí zdálo být potůčkem, bylo teď burácející řekou, která drsně omývala starou lávku. Bouři měli právě nad hlavou, když se Vlasta rozhodl, že musí z tohoto pekla pryč. Vzal dívku za ruku a pustil se do boje s vichřicí. Jen s obtížemi se dostal k můstku. Lávka vypadala nebezpečně, ale jiná cesta nebyla. Uprostřed se náhle zastavil. Okolí osvětlil blesk a vzápětí ho ohlušilo burácení hromu.

Vlasta zůstal stát jako by přimrzl. Znovu udeřil blesk a hoch i jeho dívka konečně zjistili, co je tak vyděsilo. Na druhém konci stála žena v černém plášti. Pod ním se leskl rudý korzet. Červené třásně přišité k sukni divoce vlály ve větru. Byla to Tereza. Na rtech měla úsměv plný nenávisti. Oči jí plály hněvem. Jak to mohl udělat? Jak ji mohl takhle zostudit? Jak ji mohl odmítnout? Jak si mohl vybrat jinou? Nadešel čas pomsty.

Vše se odehrálo snad v jedné vteřině. Udeřil blesk a Vlasta viděl, jak k nim Tereza přiskočila. Lávka se otřásla. Naneštěstí šel Vlastimil za svou milovanou, aby jí pomohl přes můstek. Teď se mu to krutě vymstilo. Tereza ji chytila za halenku a začala s ní zuřivě cloumat. Dívky se do sebe pustily. Do toho se ozývalo běsnění hromů.

Najednou nastalo zvláštní ticho. Vlasta se ocitl na mostě sám. Jen letmo zahlédl mizející černý plášť na druhém konci lávky. Mraky se rozplynuly. Déšť ustal. Ve svitu luny chlapec spatřil v říčním korytě kameny pokryté krví. Po chvíli se vynořilo tělo mrtvé přítelkyně. Dílo zkázy bylo dokonáno.

Kategorie:
  Škola, seminárky
článek byl sdílen 0 krát
 000

Přidat komentář

Tvůj email nebude zveřejněn.