19.8.2008, úterý
Ráno s východem slunce bylo parádní. Naštěstí jsme mimo dosah rolby, která ráno válcuje dětem všechny pracně zbudované hrady.
Úkolem dne je najít ubytování, prostě francouzský kemp na pláži. Vydávám se na výzvědy ve směru k přístavu. Po půlhodině najdu slušný kemp. Sprchy zdarma, blízko k moři, pěkné místo pro stan, děvčata, všechno. Jdu zjistit co stojí stanování, ale babka za přepážkou, ovládající asi tři slova anglicky, říká, že pro stany není místo, prostě blbost. Odcházím s nepořízenou.
Roman jde na průzkum na druhou stranu. Poprvé se pouštím do paštik. První po otevření silně připomíná vůní i konzistencí kocouří konzervu. Chuť těžko posoudím, ale rozdíl bude minimální. Druhá paštika připomíná aspoň zdánlivě májku. Z dlouhé chvíle pozoruji mravence, kteří masově zaútočili na prázdné konzervy. Roman se vrací s až neuvěřitelně pozitivní zprávou, máme prý ubytování zdarma. Putujeme po pláži, po oblázkové a takové se zanešeným šedým pískem dojdeme na běloučký jemný písek jako z přesýpacích hodin. Pak zahýbáme přímo z pláže na úzkou oplocenou cestičku mezi keři a po padesáti metrech jsme v kempu. Jdeme rovnou k místu pro stany. Věc se má tak, že si zde táborníci pronajímají celý plácek, na kterém si postaví stany, a když se Roman skupiny mladých Francouzů vyptával na ceny za nocleh, řekli mu ať jde k nim, že není problém. Bez okolků budujeme přístřeší, za jejich velkým stanem jsme dobře kryti. Tohle tedy bude náš druhý kemp ve Francii, a tentokrát zadarmo.
K naší poloze – stanujeme nad menším kopečkem kousek od plotu s výhledem přes silnici na odsolovací nádrže, ke kterému se večer přidá parádní západ slunce. Do sprch i na klozet je to pár desítek metrů. Hned vedle nás je mimo Francouzů chlapík s ministanem, kterému by se snad dalo slangově říkat rakev nebo futrál, a patrně je zde také na černo. O něco dál pod kopečkem stanuje nějaký ústav pro duševně choré.
K celkovému popisu kempu na Azurovém pobřeží. Je značně rozlehlý, což nám vyhovuje. Základ tvoří více či méně luxusní chatky. Poblíž hlavní brány s recepcí je menší krámek, pódium pro představení, opodál suvenýry a bar. Umývárny a sprchy jsou až na cestičky mravenců na stěnách ucházející. A tento kemp u Středozemního moře se zove Camping La Capte.
Okolo druhé vyrážíme na pláž. Nějak automaticky zavrhujeme velké osušky a bereme si kamarádky karimatky, které se ukážou jako daleko praktičtější. Roman má pro mě překvapení. Pro oba na týden asi 100ml lahvičku opalovacího krému, ze dvou třetin navíc dočista spotřebovanou. Takže pochopitelně musíme šetřit a břicho skoro nemažu. To Roman ještě kafrá, že si mažu nohy.
Koupel lze označit za vlahou. Moře je čisté, slané, s velmi pozvolným šelfem, vlastně jsem se ani nedostal do míst, kde bych nevystačil. Dno zcela ploché bez nánosů a vlny minimální. Rád bych, aby bylo poznat, že jsem byl na jihu, tak chytám co nejvíce slunce.
Že jsem to dnes se sluněním s nenamazaným břichem přepískl, cítím už při cestě do stanu. Ale teprve když na sebe ve sprše pustím proud vody, který nemohu nijak korigovat, začne břicho pálit jako čert.
Chystáme na večer výpravu do přístavu. Vyfikneme se, páč čekáme kdoví co.
Už se stmívá, když dorazíme na kolonádu. Veškeré osazenstvo pláží se pomalu přesouvá sem. Kroužíme po kolonádě sem a tam a okukujeme obchody, suvenýry a děvčata. Roman je ze suvenýrů dost mrzutý, neboť se jedná veskrze o laciné neosobní cetky a z dívek jsme rozpačití oba, protože, jednoduše řečeno, žádná sláva. Pobíhají tu povětšinou dívenky do patnácti let, a i když na některé můžeme hledět se zalíbením, není to ono. Starší ročníky musíme zřejmě hledat jinde. Bohužel asi správně tušíme, že v podnicích, kde bychom je našli, si musíme objednat pití, nejlépe lihovinu, a to se nám úplně nehodí do krámu. Máme proto oči otevřené a poohlížíme se po nějakých vhodných sklenicích či láhvích, které by případně mohly suplovat tenhle drahý špás.
Díky neustálému korzování si nás všimla italská rodina sedící v restauraci, přesněji řečeno dvě dcery neurčitého věku, ale odhadem jim bylo spíše přes dvacet. Jsou teprve u předkrmu, takže máme dost času na nějakou akci.
Korzujeme dál. Plné talíře ústřic a Francouzi při chuti v nás probouzejí hlad a zvědavost. Pohled na ceník byl spíše orientační. Zajímavější pro nás byla restaurace, kde se připravovaly ústřice přímo na ulici a následně se roznášely hostům. Plné talíře vždy zůstaly určitou chvíli připraveny na stolku u vchodu do restaurace. Roman jednoduše dostal na jednu mušličku zálusk. Ochomítá se chvíli kolem a už má jednu lasturku v rukávu, když tu ho odchytl někdo jako recepční restaurace. Roman se totiž v rámci mimikrů se zájmem shýbal nad rezervační knihou. A teď mu paní doporučuje na zítřek stůl pro dva na osmou večer. Co se dá dělat, máme rezervaci. Škoda, že tuhle jedinečnou příležitost nevyužijeme. Nicméně jdeme v klidu okusit škebli na molo. Obsah se nám povedlo vyšťourat klíčem. Tělo měkkýše nám silně připomínalo hlemýždě naloženého do formaldehydu, kterého jsme pitvali na gymnasiu. Po minutě váhání jsem do toho hryz, a pak i Roman. No. Zbytek jsme vrátili moři. Možná někdy v budoucnu se k této laskomině vrátíme, ale nyní nás nenadchla. Jako bychom žvýkali nakládané hříbky a navíc bez chuti.
Nastal problém, že nám od šneka začínají páchnout ruce. Vše by vyřešila citrónová minerálka, kterou jsem si na začátku večera koupil. Ta ovšem přinesla problém další, který jsme zjistili až po aplikaci vody z lahve – lepící ruce. Holt je nebudeme nikomu podávat.
Vrátili jsme se na kolonádu. Italové ještě nedojedli. Sedneme si na patník a čumíme. Roman z dlouhé chvíle zkoumá, kdo z kolemjdoucích má zapnuté bluetooth. Italské dcerky po nás pokukují.
Italové konečně dojedli a jdou po kolonádě, jdeme za nimi. Dcery se zastaví a jdou proti davu nám naproti. Když nás míjejí, sklopí hlavu a obchází nás obloukem. To byla akce. Jdeme pryč, jsme chlapci na úrovni.
Po tomhle fiasku se ještě dáme do stopování dvou dívek, ale brzy se nám ztratily mezi lidmi. Místní BeachDisco se už dnes patrně neotevře.
Jsme hladoví. Překonáme naši přirozenou šetřivost a koupíme si něco k snědku. I když námi vybraný kiosek si nepotrpí zrovna na čistotu a také jim to trvá nesnesitelně dlouho, jídlo zahnalo všechny rozpaky. Romanův gyros v pitě a má americká bageta s gyrosem byly prostě famózní. Možná to bylo díky tomu, že jsme týden předtím jedli jen toustový chléb. Každopádně jsme si pochutnali a nasytili se, to vše i s pitím za necalá čtyři eura. Ach, jak k smíchu nám v tu chvíli byli pošetilí turisté, kteří se cpali nechutnými gumovými plži přičemž se ukájeli a zároveň uklidňovali pocitem, že konají něco nevšedního a zatím se ten pocit skutečně dostavil až po předložení účtu na hedvábném papíře, kde se vedle přání dobrého zažití skvěla také kulatá trojciferná částka.
Gastronomický zážitek nám bohužel zkazil blesk, který náhle ozářil oblohu. A jelikož následovaly další, byli jsme nuceni k návratu. Vybaveni papírovými krabicemi od pizzy proti případnému dešti spěcháme domů. Romanovi se ozvaly puchýře.
Blesky bleskaly celou dlouhou cestu, ale pršet začalo až v kempu. Vykonali jsme večerní očistu a utaháni jako koťata jsme hned spali.
sepsal Honza
Přidat komentář