Předmět: Mikroekonomie I. (KEF/EK1)
Zadání: Vypracovat esej na zadané téma
Autor: Roman Sterly
Datum: 6.1. 2008
Ekonomové mají dvě role. V roli vědců vytvářejí a ověřují teorie, aby pomohli vysvětlit svět, který je obklopuje. V roli tvůrců politiky tyto teorie používají, aby se pokusili změnit svět k lepšímu.
N. Gregory Mankiw
Obsah
- Regulace cen
- Daně
- Subvence
- Státní intervenční nákupy
- Produkční kvóty
Regulace cen
Na konkurenčním trhu bez regulací se cena přizpůsobí tak, aby se nabídka rovnala poptávce a poptávané množství se bude rovnat nabízenému. Pokud si tvůrci politik myslí, že tržní ceny jsou vůči prodávajícím nebo kupujícím nespravedlivé, mohou zavést regulaci cen. Ta může být dvojího typu – maximální nebo minimální cena, za kterou je možné zboží prodávat. Pro vysvětlení těchto dvou případů použijeme příklad s trhem zmrzliny, který od profesora Mankiwa.
Maximální cena
Pokud vláda stanoví maximální cenu, neboli cenový strop, kterou je za dané zboží možné požadovat, může dojít ke dvěma případům.
Obrázek 1 – Mankiw, N.G.: Zásady ekonomie, Grada Publishing, 2000
Maximální cena, jak můžeme vidět na obrázku 1 (a), která je vyšší než rovnovážná, nemá na daný trh žádný vliv. Naproti tomu, pokud vláda stanoví strop, který je pod neregulovanou rovnovážnou cenou, obrázek 1 (b), trh je omezen a dochází k nedostatku zboží. Poptávané množství je při takto stanovené ceně větší než množství nabízené a tudíž se na některé kupující nedostane. Ti šťastnější naopak zaplatí cenu nižší než jaká by byla při tržní rovnováze na neregulovaném trhu.
Při nedostatku množství se musí určit, na koho se dostane a na koho ne. Samovolně tak dochází k vytváření přídělového systému, který množství daného statku na trhu rozdělí. Mohou se například tvořit fronty a dostane se tak na toho, kdo je ochoten a počká si, nebo mohou nabízející své statky rozdělovat podle osobních sympatií, kamarádům, nebo za úplatek. Toto vyvolává u některých kupujících nepeněžní náklady, které se připočítají k dané ceně. Ta tak může být dokonce vyšší než by byla cena tržní rovnováhy. Například čekání ve frontě stojí nějaký čas, který by mohl být zhodnocen jinak. Cena statku se tak fakticky rovná minimální ceně plus peněžnímu vyjádření obětovaného času.
Příklady maximálních cen: regulace nájemného, cen benzínu, elektřiny nebo jízdného.
Minimální cena
Minimální cena je opakem ceny maximální, je to zákonem nejnižší povolená cena, za kterou je možné prodávat. Opět zde může dojít ke dvěma případům.
Obrázek 2 – Mankiw, N.G.: Zásady ekonomie, Grada Publishing, 2000
V části (a) obrázku 2 vidíme, že vláda stanovila minimální cenu, která je pod úrovní ceny v tržní rovnováze. To nemá na trh žádný vliv. Naproti tomu na obrázku 2 (b) je minimální cena vyšší než neregulovaná cena tržní, což vede k tomu, že prodávající jsou ochotni nabízet více a kupující naopak méně než v bodě tržní rovnováhy bez regulace. Na trhu tak vzniká přebytek a opět je potřeba nějak určit, které statky budou prodány a které ne. Ti, kteří jsou kupujícím více sympatičtí (například etnicky) nebo mají více kamarádů budou mít větší šance, že prodají.
Příkladem minimálních cen jsou minimální mzdy, nebo stanovení minimálních výkupních cen zemědělských produktů. Přebytek zemědělských výrobků pak může stát řešit jejich vykupováním nebo subvencováním vývozu. U minimálních mezd se dopad projevuje ve skupině lidí s velmi nízkým příjmem. Nabídka, kterou tvoří domácnosti, je vyšší než poptávka tvořená firmami. Z toho vyplývá, že ne každý, kdo práci nabízí, ji dostane. Těm, kteří jsou zaměstnaní příjem stoupne, kdo práci nenajde, tomu klesne. Jednou z nejvíce ovlivněných skupin jsou nekvalifikovaní mladiství. Může zde dojít k tomu, že ti, kteří by ještě byli ochotni studovat, si najdou práci a vytlačují lidi s ukončenou školou, kteří tak zůstanou nezaměstnaní. Původní záměr – zvýšení mezd nejchudší části obyvatel – tak může mít i nechtěné následky.
Daně
Vlády vybírají daně, aby měly příjem, ze kterých financují veřejné účely. Existují různé druhy daní – spotřební daň (např. paliva, cigarety, alkohol), daň z přidané hodnoty (v ČR dvě sazby ve výši 9 a 19%) nebo daň z příjmu (v ČR 15%). Pokud vláda uvalí na něco daň, nezáleží na tom, kdo ji bude platit, jestli daň bude vládě odvádět kupující nebo prodávající. Důležitý je však daňový dopad, který nám říká, kdo ve skutečnosti ponese daňové břemeno.
Obrázek 3 – Mankiw, N.G.: Zásady ekonomie, Grada Publishing, 2000
Na obrázku 3 vidíme, že vláda uvalila daň na kupující. To znamená, že daň ovlivňuje poptávku a ta se sníží, posune směrem dolů o výši daně. Poptávka bude taková, jaká by byla při tržních cenách zvýšených o výši daně, protože kupující vnímají cenu i s daní. Na obrázku vidíme, že vznikl nový rovnovážný bod – klesla tržní cena a snížilo se množství. Jelikož tržní cena klesla, prodávající nyní obdrží za svůj statek méně a naopak pro kupujícího je skutečná cena vyšší (protože platí daň). Daňový dopad nám v případě situace na obrázku 3 ukazuje, že prodávající dostane o 0,20 USD méně a kupující zaplatí o 0,30 USD více než před zavedením daně.
Obrázek 4 – Mankiw, N.G.: Zásady ekonomie, Grada Publishing, 2000
Obrázek 4 znázorňuje situaci, kdy daň odvádí prodávající. Ta v jeho případě představuje zvýšení nákladů a proto se nabídka sníží, posune nahoru o výši daně. Nová rovnováha ukazuje, že se snížilo rovnovážné množství a stoupla tržní cena. Z té ale musí prodávající zaplatit daň, takže skutečná cena, kterou za své zboží dostane, se snížila o 0,20 USD, cena kterou platí kupující se zvýšila o 0,30 USD.
Z předchozích dvou situací tedy vyplývá, že nezáleží na tom, kdo daň odvede, protože skutečná cena pro kupujícího (snížila se) i prodávajícího (zvýšila se) je v obou případech stejná. Zároveň daň snižuje rovnovážné množství, které se na trhu daného statku prodá. Pokud nebudeme brát v úvahu, kdo daň vládě odvádí, a zabývat se posuny poptávkových a nabídkových křivek, můžeme říci, že daň vráží daňový klín mezi cenu, kterou zaplatí kupující a kterou obdrží prodávající.
K tomu, abychom určili, na koho daň dopadne více a na koho méně, použijeme elasticitu nabídky a poptávky.
Obrázek 5 – Mankiw, N.G.: Zásady ekonomie, Grada Publishing, 2000
V části (a) obrázku 5 vidíme trh s relativně neelastickou poptávkou a elastickou nabídkou. V takovém případě nese větší část daňového břemene kupující a cena, kterou obdrží prodávající se příliš nezmění. Část (b) ukazuje relativně neelastickou nabídku a elastickou poptávku. Zde je daňový dopad větší na prodávající a relativně malý na kupující. Můžeme tedy obecně říci, že daň představuje větší zátěž pro tu stranu, jejíž elasticita je nižší. Důvodem je to, že vysoká elasticita znamená možnost snazšího opuštění trhu, a proto strana, která má méně alternativ, musí nést větší část daňového břemene.
„Čím více je daňových sazeb na různá zboží, tím více jsou cenové relace deformovány a tím horší je informační a alokační fungování cenového systému.“
Holman, R.: Ekonomie, C.H.Beck, 2005
U daní se někdy stává, že neplní účel, kvůli kterému byly zavedeny. Příkladem může být daň z luxusního zboží, které má relativně elastickou poptávku, ale neelastickou nabídku. Nejsou tedy zdaněni bohatí, jak bylo původně zamýšleno, ale dopad to má na výrobce, kteří nemusí být bohatí. Dále daně vyvolávají neefektivnost (ztráty mrtvé váhy), protože mezní užitek spotřebitele je vyšší než mezní náklady výrobce, a představují administrativní zátěž. Problematická je u nich také spravedlnost.
Subvence
Subvence je částka, kterou stát připlácí výrobcům k ceně statku. Je to vlastně záporná spotřební daň.
Holman, R.: Ekonomie, C.H.Beck, 2005
Obrázek 6 – Holman, R.: Ekonomie, C.H.Beck, 2005
Subvence představuje pro výrobce snížení nákladů a v důsledku toho se křivka nabídky posune o velikost subvence směrem dolů. Výrobci jsou při každé ceně ochotni nabízet více. Jelikož má subvence opačný účinek než daň, snižuje cenu pro spotřebitele, zvyšuje ji pro výrobce a zvětšuje celkové množství prodaného statku. Jak je patrné z obrázku 6, kde vláda subvencovala bytovou výstavbu částkou 5000 Kč/m2 , je dopad tohoto kroku rozložen částkou 3000 Kč/m2 na kupující a 2000 Kč/m2 na stavební firmy. Množství kupovaných bytů se zvýšilo na 60000 m2. Stejně jako daně i subvence vyvolává neefektivnost, protože mezní užitek spotřebitelů je nižší než mezní náklady výrobců.
Subvencování se někdy používá se zavedením minimálních cen. Při tomto opatření vzniká na trhu přebytek zboží a stát subvencuje vývoz, aby se tento přebytek prodal. Za dané situace spotřebitel nakupuje za vyšší cenu (stanovená minimální cena) a ještě subvencuje zahraniční spotřebitele ze svých daní.
Příklady takovýchto státních zásahů jsou subvence do železniční a autobusové dopravy nebo zemědělských produktů.
Státní intervenční nákupy
Jsou typem zásahu, kterým se stát snaží zajistit výrobcům vyšší ceny. Používají se hlavně u zemědělských produktů. Nedochází u nich k tržní nerovnováze, jako při zavedení minimálních cen, celé nabízené množství je prodáno. Poptávané množství se skládá ze dvou složek – množství které kupují soukromé osoby a množství nakupované státem.
Obrázek 7 – Holman, R.: Ekonomie, C.H.Beck, 2005
Na obrázku 7 nám šedý obdélník ukazuje, kolik korun stát na takový nákup vynaloží. Tato politika je zaměřena na stabilizaci cen. V období, kdy je úroda vysoká (a tím i vyšší nabídka) stát statek vykupuje, aby ceny příliš neklesly. Naopak v období neúrody (nabídka je nižší) stát prodává své zásoby prodává a tím tlačí cenu dolů. Celý systém intervencí s sebou nese i další náklady – stát musí zaměstnávat úředníky, platit uskladnění a pojištění. Efektivnější alternativou by byl volný zahraniční obchod.
Produkční kvóty
Posledním státním zásahem jsou produkční kvóty. Používá se také v zemědělství a stát jimi stanovuje maximální množství určité komodity, které je možné vyprodukovat.
Obrázek 8 – Holman, R.: Ekonomie, C.H.Beck, 2005
Obrázek 8 je příkladem trhu s cukrem. Vláda stanovila produkční kvótu QK díky které vzrostla cena na PK a výrobcům cukru vznikl ekonomický zisk (šedý obdélník). Vidíme zde, že vznikla neefektivnost, mezní užitek je vyšší než mezní náklady. Problém také nastává v okamžiku, kdy je nutné rozhodnout, jak bude kvóta mezi zemědělce rozdělena, protože neexistují žádná objektivní kritéria a otvírá se i prostor pro korupci. Zároveň byla znemožněna konkurence, protože každý výrobce dostal přiděleno určité množství a vstup nových firem do odvětví je rizikový. Nemají totiž jistotu, jestli by vůbec nějaké množství mohl vyrábět.
Použitá literatura
- Mankiw, N. G.: Zásady ekonomie. Grada Publishing 2000 – kap. 6.
- Holman, R.: Ekonomie. C. H. Beck, Praha 2005 – kap. 8.
Přidat komentář