16.6.2009, úterý
Čas se nachýlil a my vyrážíme na druhou okružní jízdu Evropou. Sraz máme v sedm u mě, je třeba doladit některé maličkosti, Roman lepí našeho osobního stopařského průvodce. Ten sestává z mapiček měst, stopařských frází všech předpokládaných jazykových oblastí a spojení na kontaktní osoby, u nichž hodláme nocovat. Letos vůbec jsme pojali přípravu důkladně. Roman naplánoval cestu prakticky den po dni, což může být trochu omezující, ale pochopitelně se nejedná o nic neměnného. Díky webovým stránkám CouchSurfing.org, kde lidé z celého světa nabízí možnost bydlení zdarma, máme zajištěné ubytování ve většině metropolí, vyjma Athén. To nám tak trochu supluje možnost, která se naskytla díky tomu, že moje babička pronajímá od září byt jednomu Řekovi z Athén, který v Plzni bude studovat medicínu a jehož maminka nabízela mé babičce pozvání k nim, ale nedokážu posoudit, nakolik to byla nabídka jen zdvořilostní, je to otevřené.
Já jsem nastudoval reálie jednotlivých destinací za použití mnohosti pramenů. Určité obavy z poněkud, řekněme rozpustilejších krajin, jako Rumunsko a Bulharsko, jsem se snažil rozptýlit studiem průvodce „Rumunsko není divočina“. Nechci v sobě přiživovat nějaké předsudky, ale musíme být obezřetní. Pravda, že četba o krásách Transylvánie moje obavy neumenšila a většina blogů navíc hovořila jasně proti, třeba články „Rumunsko jako očistec“, nebo „Špína a ubohost Bulharska“. Ale štěstíčku se musí jít naproti. Sestavíme si nějaké bezpečnostní desatero.
Ráno ještě dokupujeme zásoby. Beru pecen pšeničného a Roman půlmetrovou štangli lovečáku, který si stejně jako loni zapomněl doma. Cesta k plzeňskému Tescu na Rokycanské proběhla bez problémů. Zde na benzíně jsme si opatřili stopovací kartony, ale ani nebyly třeba, první auto máme během dvaceti minut. Asi třicetiletý řidič Petr, v mládí vášnivý stopař, nám vypráví o Rumunsku, o jejich obřích panelácích bez koupelen a WC, kde se chodí konat potřeba do již řádně zahnojených okolních křovisek a kdy celý blok má k dispozici jednu pumpu. Dnes se prý situace zlepšila o mobilní ToiToi záchody u vchodu. Taky se rozpovídal o cestování v Rumunsku vlakem, ve vagonech bez oken, bez světel, zato ve společnosti slípek, koz, králíků a košíků zeleniny, kde si částěčně už připadáte jako na trhu, kam celá tato společnost míří? Petr nás vyhodil na Andělu, jízda ucpanou Prahou nás trochu zdržela, ale máme dobrý čas. Abych upřesnil, dnešním cílem je Budapešť, cíl nikterak malý, ale určitě splnitelný. V metru budíme trochu rozruch s cedulkou CHINA, kterou jsme nakreslili pro zaujmutí řidičů. Vystoupíme na Chodově, odkud se musíme doštrachat na nějakou pumpu, která by měla být nedaleko. Cesta na benzinu byla první zatěžkávací zkouškou, ale vedle loňské půldenní tůry do vesničky Villabe to byl svěží špacír.
Stanice je na dobrém místě, na výpadovce na Brno, ale frekvence je minimální. Jeden mladík jedoucí do Říčan se uvolí, že nás hodí na další benzínku. Zde vypadá situace o poznání lépe. Snad druhý oslovený řidič nemá problém nás hodit až k Brnu. Sympatický čtyřicátník Jirka, s kterým nervy drásající cesta po oraništi jménem D1 příjemně ubíhala. Ani po druhém pracovním telefonátu jsme nerozklíčovali, čím že se pan Jiří živí. Až po přímém dotazu jsme zjistili, že dělá pro Philip Morris v oblasti propagačních materiálů. Porozprávěli jsme o výhodách a úskalích, jež skýtá autostop, o finanční krizi, o politice, o jeho cestě životem, o ledasčem, protože pan Jiří byl z lidí, kteří se dobře poslouchají a v diskuzi na různé téma dokázal velmi racionálně a přesně argumentovat z pozice člověka, který už má vyjasněný názor na svět kolem sebe. Rozloučili jsme se na pumpě před Brnem. Odtud jsme popojeli se studentem Zbyňkem, který se akorát vracel ze zkoušky, do Hustopeče. Ani zde nemeškáme a zajišťujeme si odvoz do Bratislavy s dvojicí milých Slováků, s pěkným Fordem combi, zářícím novotou. Martin a Katka, otec s dcerou, se akorát vracejí z Brna, kde Katka zkoušela štěstí u přijímacích zkoušek na medicínu. Pevně věříme, že uspěla. Katka se živě zajímala o naše stopování, vyměnili jsme si kontakty a slíbili, že ji budeme informovat. Přítomnost živé slovenštiny měla za důsledek ten zvláštní efekt, mimo toho, že jsem dostal chuť na babiččiny pirohy, že Roman přeladil na svůj rodný jazyk. V této jazykové přesile jsem se i já pokusil o spíše instiktivní slovenštinu, ve které se mi záhy zalíbilo.
Na dohled za humny Bratislava, pro pamětníky spíše Prešpurk, před námi poslední část trasy do Budapešti a času spousta. Zde bych se mohl zmínit o dokumentaci letošního autostopu. Mimo deníčku a fotografií chceme letos pořizovat i videa, z kterých by se mohl vyloupnout i nějaký film. Jednotlivé cestopisné videozáznamy chceme pak prokládat stopařskými jazykovými koutky, sestávajících z překladů základních stopařských frází v jazycích zemí, do kterých zavítáme. Nyní tedy odbydeme, spíše pro pobavení, slovenský koutek.
S dalším řidičem opoštíme pevnou komunikační půdu a přichází improvizace, bere nás totiž polský kamioňák Edmumd, pro blízké Ed. Ed pro nás musí uklidit kabinu, která mu je druhým domovem a taky to podle toho v ní vypadá. Cesta byla veselá, dorozumívali jsme se směsí čestiny, polštiny, slovenštiny a angličtiny. Naše cesta se dělí u města Györ v Maďarsku. Zde už není problém oslovit někoho, jako byl maďarský obchodník Adam, který nás svezl do Budapešti, až před parlament do centra. Adam, historik amatér, s výbornou angličtinou, nám převyprávěl minulost Budapešti a opěvoval krásu barokní Prahy.
Dobrá věc se podařila a po bezproblémové a obohacující cestě jsme v hlavním mestě čabajkové velmoci v úžasných osmnáct hodin. Teď vyčkáme v parčíku příchodu našeho zdejšího hostitele, maďarského překladatele do angličtiny a francouzštiny, Gyuriho. Zatím se živíme zásobami z domova a pozorujeme cvrkot. Parkem vede nějaká fit stezka, jak napovídá nekončící nit běhajích Uhrů. Společnost nám v parku dělá školní výlet mladých Němců, což jsme primárně poznali podle kartonů plechovek s pivem a sekundárně, jakým způsobem se plechovek zbavovali, ale opakuji, že nechci přiživovat národnostní předsudky (asi to byli Bavoráci).
Gyuri dorazil na kole, mladý, asi osmadvacetiletý, usměvavý, útlý muž. Jdeme pěšky okolo Dunaje přibližně dvacet minut. Gyuri bydlí ve starém pavlačovém domě, v malém bytě 2+1, který je ovšem kouzelný. Snoubí se zde původní charakter bytu s novým moderním zařízením a doplňky umocňují dojem, že jste navštívili byt jak intelektuála, tak i bohéma. Obývacímu pokoji dominuje knihovna přes celou stěnu s výhradně světovou literaturou, mimo jiné s publikací díla Jana Saudka v maxi vydání. Stěny zdobí relikvie z cest, kde můžeme tušit Japonsko, Thajsko, Ameriku severní i jižní a marionety Spejbla a Hurvínka připomínající naší domovinu. Líčíme Gyurimu dnešní cestu a společně povečeříme naše řízky. Gyori má dnes ještě nějakou sešlost, takže nám v rychlosti ukáže byt, připraví nocleh na gauči a vypaří se. Naplánujeme trasu zítřejší prohlídky, omyjeme špínu a můžeme se v klidu zakuklit do našich spacích pytlů.
sepsal Honza
Přidat komentář