12.8.2008, úterý
7:30
Sraz na Rokycanské ulici. Porovnáváme krosny a vyměňujeme si pochybovačné věty o úspěchu našeho podniku. Ještě se přesouváme na výhodnější pozici k Tescu. Roman si s sebou vzal bílou tabulku, na které jsme v devítce vyráběli keramiku a průhledný svačinový papír na obalení a skutečně kreslí na ten balicí igelit první tabuli. Kolemjdoucí zvědavá paní z pohřebního ústavu nám přeje na cestu všechno dobré.
8:00
Začíná první stopování u benziny. Už zde se dělíme, Roman stopuje a já oblézám lidi na pumpě. Postává tu moc hezká slečna s hadříkem na mytí oken, ale odmítá se bavit. Projíždí tu Marcel Mourek, který potřebuje být s milenkou v autě sám, kamion, který má podepsanou smlouvu o nebrání stopařů a mnoho dalších nepříjemných řidičů
8:30
Pro nás nečekaně brzy nám staví bílá Octavie s nápisem Hochtief, za volantem mladý kluk Martin z Plzně pracující v Praze. Řešíme, kde pro nás bude nejlepší vystoupit, project manager Martin dokonce volá ospalému kamarádovi a i když se nic moc nedozví, je to přinejmenším milé.
9:20
Nakonec končíme v Nových Butovicích. Kupujeme si jízdenky přes sms, Romanovi pochopitelně nepřijde, ale přesto přocházíme turnikety. Metrem dojedeme na Střížkov a hledáme výpadovku na Ústí nad Labem. To nebylo nic těžkého, ovšem nějaký vhodný bod ke stopování je v nedohlednu. Cesta podél dálnice je poměrně vyčerpávající a sám si spílám, protože jsem neuskutečnil nápad s respiračními rouškami.
11:00
Asi po hodině, už za tabulí konec obce Praha, jsme na čerpací stanici. Roman ani nedodělal další tabulku a už jsem odchyt třicátníka Jardu, který nás hodí do Lovosic. Cestou se nás ptal, jestli máme trávu a vyprávěl jak stopoval v mládí, že s kamarády chtěli do Španělska, ale v Rozvadově to vzdali a jeli zpátky. Taky nadával na Lovosičáky, jak prý tu jsou přes míru vypatlaní lidé. Jednak mají mozky rozleptané od místní chemičky a pak každý druhý hulí k snídani, obědu i večeři.
12:00
Vyhodil nás na pumpě v Lovosicích, což je kousek před Ústím. Trochu nás překvapilo, že měl v kufru brokovnici. Od děvčat na stanici, už ne tak hezkých, se dovídáme, že kus dálnice, který je v náší mapě už hrdě vyznačen, v reálu jaksi ještě neslouží.
12:15
Staví nám hodný pan Josef s miniaturním autíčkem. Pan Josef je jednatel německé firmy s neuvěřitelně dlouhým názvem, Roman hned shání konexe.
13:00
Vystupujeme na kraji Ústí bez záchytného bodu a záhy poznáme, že to byla veliká chyba.
Utahaní s propocenými svršky po hodině dojdeme k dálnici na Dresden. Zde zkoušíme stopovat na vjezdu na dálnici, ale nevypadá to nijak vesele, taky pochybujeme o legálnosti našeho počínání. Začíná pršet, uplatňujeme deštníky.
15:00
Vzdáváme to a vydáváme se za krajnicí na vysilující cestu do neznáma. Zdoláváme zákruty dálnice, ale cíl nikde.
16:00
Odpočinek. Chvíli relaxujeme a obědváme Romanovy řízky a zkoušíme chvílemi stopovat, i když se to jeví jako nesmyslné. Ovšem najednou kde se vzala tu se vzala dálníční patrola. Z dvojice policistů jeden pouští hrůzu a druhý vypadá klidně. Vyhrožuje nám 2000,- Kč pokuty a upozorňuje nás, že nemáme chodit ani za krajnicí. Pak se ale uklidní a Roman se bezostyšně zeptá, zda by nás nehodili ná příští pumpu. Pruďas nejdřív vyprskne, že nejsou žádný taxík, ale kliďas ho uklidňuje a nakonec nám otvírají zadní dveře antonu. Při nakládání krosen skoro urvu držák na klávesnici, to nevím, jak by se tvářili. Jedeme asi deset minut a ani nedutáme.
17:00
Tahle stanice vypadá poněkud zoufale, samé kamiony a málo osobáků. Poprvé používáme cizí jazyk. Ale netrvá dlouho a kývne nám manželský pár z Německa vracející se z dovolené ve Vídni, Tanja a Detlef. Mají poněkud narvanější auto, ale zmáčkneme batohy vedle sebe. Mluví pouze německy, což Romana nutí do veselé jazykové improvizace. Jsou milí a vůbec úžasní.
Nejdřív nás měli vzít jen do Drážďan, ale nakonec to vypadá, že pojedeme až do Berlína, páč oni sami bydlí kousek od něj. Dokonce volají domů dceři, aby zjistila adresu nějakého kempu v Berlíně, neboť jak řikali, není radno spát ve městě někde v parku. Kemp Berlín tedy bude naše dnešní cílová destinace.
18:00
Ani tomu nechceme uvěřit, ale jsme v hlavním městě SRN, za jeden den. Tanja a Detlef nás přivezou až před kemp a loučí se s námi dojemně, jak se svými oblíbenými synovci. Co nás dorazilo, bylo víno, které nám daroval Detlef, a které si vezli z Vídně.
Obhlížíme tábor. Nechce se nám platit nocleh, zkusíme použít vína jako platidla. Recepční je milá, ale nemůže ve věci sama rozhodnout. Posílá nás za Sárou, majitelkou kempu. Sáře je asi 24 a je ještě milejší. Roman jí vypráví historku o stopařské soutěži napříč Evropou a o pěti eurech do začátku. Moc se jí to líbí, bere si víno, ale pak ho vrací s tím, že bude radši, když po kempu vysbíráme vajgly.
Stavíme stan. Je tu vše co potřebujeme, sprchy, teplá pitná voda, zásuvky, měkká zem. Roman úplně nechtěně objevil v šatnách nějakou starou mp3ku, která nefunguje.
Vyrážíme na noční prohlídku Berlína, kterou vezmeme jen velmi zkusmo, protože Romana až moc nezajímá a já sem zavítám asi za tři týdny. Kemp je kousek od moderního Hauptbahnhof, kde se necháme fascinovat současnou architekturou. Projdeme si vládní čtvrť, Roman žasne nad barevnými fontánkami. Brandenburská brána, Humboltova univerzita, Muzeeinsel, televizní vež, vše jen velmi rychle. Na jedné autobusové zastávce ještě nasbíráme vajgly pro Sáru, osvěžující sprcha a kutloch.
sepsal Honza
Přidat komentář