11: prolomení ledů

22.8.2008, pátek

Spaní klidné, ráno přívětivé, a vše napovídá tomu, že nás čeká další slunečný den. Vše je stále až neuvěřitelně pohodové. Snídaně, sprška, a na pláž.

Dnešní dopolední opékání na slunci jsme měli zpestřené. Totiž Romanovi se už před dvěma dny dostala do hledáčku mladá Francouzska, která zde na pláži polehávala v kruhu rodinném. Po několika dobře mířených pohledech dívka zabrala a spolu s Romanem navázali intenzivní oční kontakt.

Naneštěstí byla stále hlídána dosti silnou patrolou příbuzných. Nejbystřejší ve střežení okolí, ale také nejméně nebezpečná, byla dívka stejného věku, kterou jsme pokládali za méně pohlednou sestru. Jakoby měla radar na vycítění cizího pohledu. Sloužila tedy jako hlásič.

Neméně bystrá v pozorování byla matka. Dokázala své počínání ovšem dovedně maskovat za jakousi předstíranou lhostejnost. Byla nepochybně mozkem celé skupiny.

Nejprotivnější byl děda. Prostě starý mrzout, kterému činilo největší potěšení jednou za čas Romana zpražit výhružným pohledem či gestem, doprovázeným nějakým francouzským brbláním. Reálná nebezpečnost spíše menší.

Nakonec je tu otec, který většinu času prospí. Působí na mě jako dřímající klidná síla, člověk, který řeší problémy, pěšák, kterého může matka kdykoliv nasadit do boje.

Přes tuto stabilní hradbu, která vůbec nebrala ohled na dívčíny city, neměl Roman šanci se dostat. Až doteď.

Dědek před polednem musel kvůli tlaku opustit stanoviště a matka nepochopitelně šla do vody s méně pohlednou sestrou a Francouzska zůstala na dece jen s dřímající klidnou silou. A nyní se zvedá a odchází z pláže.

Mám strach, že matka rozjela a z vody řídí promyšlenou akci, kdy Roman má být při stopování dívky lapen do kleští mezi dědka a klidnou sílu. Musím ho na to upozornit, ale je již rozhodnut.

Velkým obloukem si dívku nadejde a začne hovor. Z rozhovoru jsme pořídili zápis, upravenou verzi lze najít v publikaci Škola svádění, Žaloudek a kol., pod heslem Perpignanské slečny. Čtenáře je nutno upozornit, že jazyková strohost a jednoduchost rozhovoru je dána nepříliš velkou jazykovou výbavou slečny, co se týče angličtiny, a Romana, co se týče francouzštinz. Na přesnosti nepřidala ani zpětná rekonstrukce rozhovoru.

Roman: Ahoj. Mluvíš anglicky?
Slečna: Trochu.
R: Jsi tu na prázdninách?
S: souhlasně přikývne
R: Moc hezky se usmíváš.
S: Merci.
R: Odkud jsi?
S: Od Perpignanu.

pauza

S: Hrozně se mi líbíš, ale můj chlapec nemá rád, když se bavím s cizími hochy.
R: Je tvůj chlapec tady?
S: Není.
R: Kdy odjíždíte?
S: V neděli.

pauza

R: Včera jsme se viděli na pláži, že?
S: Ano.
R: Ta druhá dívka je tvá sestra?
S: Je to má sestřenice. Sestřenici se taky líbíš, ale má taky chlapce.
R: To mi nevadí, mně se líbíš ty.

pauza

S: Tak už jsme u našeho kempu.
R: Vrátíš se zpátky na pláž?
S: Ano, za dvě hodiny, uvidíme se?
R: Ano, tak ahoj.
S: Ahoj.

Roman se vrátil bez nějakého obcházení na pláž s pocitem dobře odvedené práce. Osobně si nedokážu vysvětlit ochabnutí ochrany slečny z Perpignanu. Buď se jednalo o okamžitý kolaps, nebo je připraven dlouhodobější plán.

Probereme si předešlou akci. Zhodnotíme možnosti, pozitiva a případná rizika, ale ne příliš do hloubky, protože se blížilo poledne a já měl dnes na programu výpravu za jídlem.

Cestu do města si zkrátím rychlým stopem. Stojím na silnici před kempem a za chvíli mě nabírá chlapík, který avizuje, že jede do města, ale vyhodí mě asi po pěti stech metrech.

Další zastavený je již bezproblémový. Je jím paní středních let v malém fiátku. S paní si očividně rozumíme, jen mě trochu zarazilo, že neví, co je to Česká republika. Nechám to bez poznámky, abych nenarušil klidnou jízdu.

Jsem v centru Hyéres. Už ráno jsem si vytyčil jako první cíl návštěvu McDonaldu. Je zajímavé, že při našich multikulturních toulkách Evropou skončíme často pod touto značkou. Důvodů je hned několik. Rozhodně nám zde stále chutná. Čas strávený v zaměstnaneckém poměru pod praporem se žlutým em naše chutě nijak neotupil, spíše naopak. Chtěl jsem uvést také cenu, ale uvědomil jsme si, že před pár dny jsem se v rychlém občerstvení najedl stejně dobře a mnohem laciněji. Ale hlavně si nyní potřebuju spravit chuť nějakou jistotou a tahle houska se sýrem chutná opravdu všude stejně.

Restauraci jsem našel hned, značení k ní vedlo výraznější než na náměstí s renesanční radnicí. Hodně nepříjemná byla nezvykle dlouhá čekací doba, to jest plných dvacet minut během nichž jsem už doslova slintal za krk jedné moc krásné Francouzsce.

Šťastnější o několik úrovní a lehčí o deset euro se vydávám na rychlou obchůzku města. Hyéres je typické přímořské letovisko s historickým jádrem plným uzounkých dlážděných uliček, kterých jsem už viděl a ještě uvidím mnoho.

Vím, že obchod je směrem k našemu kempu. Šustím si to intuitivně pěšky po předměstí Hyéres a dojdu k supermarketu Casino.

Seznam je jasný. Chléb, paštiky a tuňákový salát pro oba, Roman si navíc poručil další salátovku. Po zralé úvaze jsem se rozhodl zakoupit sklenici roztírací čokolády a broskvový kompot, což rozhodně obohatí spektrum chutí a trochu vylepší mou nutriční mizérii. Cenu celého nákupu jsme stáhl dokonce pod deset euro.

Chytnout auto mým směrem na výjezdu z parkoviště bylo dílem okamžiku.

Už na cestě ke stanu jsem neodolal pokušení a ochutnal jsem čokoládu, která byla v tuto chvíli lahodnější než cokoliv na světě. Chuť mi trochu zkazila skutečnost, kterou jsem zjistil po příchodu na naše tábořiště. Náš stanovací plácek nad kopečkem osiřel. Stany mladých Francouzů byly pryč, stejně tak ministan černého nocležníka vedle nás. To by pro nás mohlo být pochopitelně ošemetné, protože oficielně je teď místo volné.

Uložím zásoby a jdu za Romanem probrat nastalou situaci.

Roman je rozmrzelý, protože odpoledne se už přehouplo do druhé poloviny a dívka ani rodina se neukázali a moje zpráva mu rozhodně na náladě nepřidala.

Vlastně se shodneme na podobném krizovém plánu, jako byl uplatněn v Amstrdamu, takže budeme chystat přesun. Sebereme se tedy o něco dříve.

Situace se však zatím vyřešila sama, neboť na plácku už teď rozbíjela svůj tábor šestičlenná skupina Němců, konkrétně tři páry, to znamená tři stany. Máme dokonce štěstí, protože mladík, kterému jeho dívka říká Uwe, buduje před námi celtový kolos, připomínající vojenskou polní kuchyni. Jen dobře.

Aspoň v klidu okusíme z nových zásob. Roman mi upřímně záviděl čokoládu a kompot. Když jsem si namazané chleby obložil nakrájenými broskvemi, vypadal už opravdu smutně. Snažil se předvádět, že si pochutnává na svých chlebech s paštikou, obložených okurkou, ale sám cítil, že to není ono. Samozřejmě jsem ho nenechal trápit a za kamarádský poplatek jsem mu několik krajíců sám namazal. V dobré náladě pak Roman propočítával, kolik bychom si s touto dobrotou mohli vydělat na místních plážích. S předpokladem firemního růstu byl po několika letech na čtyřech miliardách korun. Poznamenal si tento nápad do svého zápisníku a šel ještě jednou zkontrolovat pláže.

Já už se jdu jen dát do sprch do pořádku a pak ještě doléčím spálené nohy za pomoci čerstvých okurkových slupek.

sepsal Honza

Další:

Den 12: stěhujeme stan

Fotogalerie

Z tohoto dne se nedochovaly žádné fotografie, ale můžete se podívat na všechny fotogalerie.