20.8.2008, středa
Roman je již časně na nohou, jak je jeho zvykem. Ráno si osladím jako vždy dvěma müsli tyčinkami a Roman svou kompotovou směsí. Teď není v umývárnách nával, v klidu se oholím a dobiju vše, co je třeba. Poprvé potkávám tu chladnou Němku, na kterou od teď budeme narážet tak čtyřikrát denně. U některých typů lidí si národnost nespletete. Vysoká štíhlá blondýna s chladným obličejem bez úsměvu. Z fleku by mohla hrát volejbal nebo plovat.
Jdeme na Pěknou pláž. Střídavě se cachtáme. Plavu při pobřeží a soustředím se na zasolování pleti. Slunce začíná pálit. Kryju si spálené břicho. Musím krém někde obstarat.
Roman obešel asi polovinu pláže a tvrdí, že s dívkami se blýská na lepší časy. Jdu se také rozhlédnout, ale zaujmou mě dětské výtvory v písku a tak se jim chvíli obdivuji. Zdejší písek je neobyčejně tvárný, takže pojem hrad z písku zde dostane úplně jiný význam než u Boleveckého rybníka v Plzni.
Poprvé se nám také zjeví pojízdné občerstvení pláže. Narozdíl od Itálie, kde celý den rajzoval jeden pán s kokosy, zde panuje dravá konkurence. Nejvíce vozíků je označeno logem Beignet. Pestře vyvedená vozítka nabízí hlavně nápoje, arašídy v cukru, neboli CHOU-CHOU, a hlavním lákadlem byla jakási maxikobliha naplněná pudinkem. Prodavači Beignet si zakládali na nekonvenčním projevu. Po stech metrech vždy zapíchli svůj trakar a začali halekat na lidi, běhat mezi lehátky a vůbec dělat všelijaké skopičiny. Nejdál zašel jeden tmavší prodejce, který se oháněl praporem Beignet, skákal jako pominutý, křičel a působil zcela ožralým dojmem. O to víc nás překvapila jeho proměna, když dorazili zákazníci. Musíme uznat, že opilí nebyl, a že se jednalo o zdařilé divadílko.
Pak zde operovali CHOU-CHOU pěšáci, kteří obcházeli pláž s pytlíky arašídů v bedýnce. Omezenost sortimentu nahrazovali svou vytrvalostí, díky níž byli na pobřeží prakticky pořád. Byli nám také nepoměrně sympatičtější, protože narozdíl od Beignet hulvátů vyvolávali jen líbivé francouzské rýmovačky a hlavně dávali ochutnat svůj produkt.
A konečně tu byly dva nijak neoznačené těžkopádné vozíky. Jeden tahal mladík, který se v projevu snažil vyrovnat Beignet, ale spíše spoléhal na svůj atraktivní vzhled. Druhý vozík jen s obtížemi tahala taková drobná paní, která snad opravdu sázela na soucit, protože její výkony působily vedle progresivních mládenců tristně.
Před jednou se z výhně vracíme do kempu. K obědu opět chléb a paštika. Jdu se zchladit pod sprchu, ale pod proudem vody nevydržím déle než několik vteřin, kvůli mým popáleninám na 60% těla.
Roman jde odpoledne na výpravu za zásobami a já se nějak musím vyrovnat s potřebou nového krému na opalování. Pořídil jsem tedy takřka zadarmo nejlevnější krém se středním faktorem, který byl k mání a cestou domů se už těším, jak se pěkně namažu.
Roman už byl zpátky a ve stanu jsem našel vzkaz, že je na pláži. Vidím, že přinesl pochopitelně chléb, pak zase paštiky a jeho oblíbené přesnídávky. Nově pak tuňáka v konzervě, nějaké sušenky a pořádnou okurku. Já si objednal jen pečivo a paštiky.
Konečně se řádně namažu, ale stejně si musím počínat opatrně a krýt nejpostiženější místa. Roman, který si už pěstoval opálení doma na zahradě, tyto problémy prakticky nemá.
Z kempu je slyšet amplion vytrubující cosi o večerním cirkusovém představení.
CHOU-CHOU pěšáci se nám úspěšně vyhýbají, nedostaneme na ochutnání ani oříšek. Na obhlídce pláží nic zajímavého. Roman na zítra plánuje junáckou výpravu kolem pobřeží.
V pět složíme karimatky. V kempu nás na našem vršíčku překvapí nepříjemný vichr, který na pláži nebyl vůbec znát, ale tady do nás bije nevídanou silou. Jednak nám zlikvidoval předsíňku, kterou ani nemá cenu stavět, a pak nám komlikuje přípravu večeře.
Kupuju si od Romana konzervu tuňáka. Snaží se mi vecpat i něco z tříkilového pytle opravdu odporných sušenek, ale narazil. Okolo našeho stanu hned u silnice jezdí špalíry aut vracejících se z pláže. Z dlouhé chvíle máváme posádkám vozů a nestalo se, že by nepřišla odpověď.
V tuto dobu je ve sprchách narváno. Polonazí Francouzi tu znuděně čekají na kabinku a já si je zatím jednotlivě představuju, jak by se vyjímali na barikádách těch parádních pařížských revolucí.
V devět Roman odchází na cirkusáckou produkci. Dorazím, když už je představení v plném proudu. Vyvýšené lavice a vůbec celý prostor kolem manéže je obsypán lidmi. Nemám moc šancí něco zahlédnout, děti ucpaly všechny škvíry a mezery. Abych něco viděl, musel jsem se prosoukat až do prostoru kudy chodili artisti na scénu.
Celý ansámbl sestával z principála jižanského typu, ze dvou mužů v klaunských oblecích, dva hošíci v cirkusáckých livrejích, dvě ženy za pultem čepující nápoje a něco zvířat, jde nejspíš o rodinný minicirkus.
V manéži se zatím odehrávala jakási scénka s fackovacím panákem. Principál a klauni měli na rukách natažené obří rukavice, s kterými si neustále rozdávali rány, přičemž vždy uhodili jednou rukou o stehno, čímž akusticky dotvářeli dojem facky. I když se scénář prakticky neměnil a fackování mi přišlo nekonečné, tribuny se dobře bavily. Zahlédl jsem Romana na druhém konci hlediště, byl zaujat nějakou brunetou opodál a o klauniády nejevil zájem.
Fackovací panák se konečně rozpadl a mohlo se postoupit dál v programu. Principál žongloval a klauni oddychovali kousek ode mě. O něčem se vzrušeně bavili a snad se i hádali. Klaun s dobráckým líčením vypadal celkem vyrovaně, ale druhý klaun, s rukama jak lopaty a jehož líčení mě děsilo, vypadal být spíše zralý na to všechny děti zflákat na hromadu. To se nakonec projevilo i v další scénce, do které si zlý klaun vybral dva malé dobrovolníky, oblékl je do kostýmu slona a předvedl s nimi drezůru. Obecenstvo se možná smálo, ale ti dva nebožáci, kteří utrpěli nejednu ránu smetákem a tvrdší žďuchanec, se určitě nebavili.
Pak následovala tombola, ve které každé číslo vyhrává. Rodiče dětem o překot kupovali lístečky a ty vyhrávaly brakové ceny – panenky, autíčka, nafukovačky, kyblíky. Pod pódiem jsem měl vše z první ruky, tak jsem pozoroval jak se děcka vrací s barbínou bez hlavičky, s autem bez koleček, či s křaplým kyblíkem. Nutno dodat, že vše bylo vždy vyměněno. Zlý klaun se někam ztratil, asi mu teď zakázali přímý kontakt s dětmi.
Tombola skončila a hodný klaun přivedl zakrslou kozu. Postavil ji na ochoz manéže a nechal ji dětmi osahávat. Zlý klaun zatím s principálem stavěli v manéži pyramidu z židlí. Ta je pro kozí číslo. Je mi kozičky upřímně líto, když na pobídnutí proutkem musí pokleknout tu na přední, tu na zadní nožky a nakonec dokonce na povel vypustit bobky. Hodný klaun mi v tu ránu připadá jako tyran a vlk v rouše beránčím. O co milejší je mi nyní cholerický zlý klaun. Ten se teď ovšem také předvedl. Když uklízel vadné hračky, posmívala se mu skupinka pubertálních dívek a měla uštěpačné poznámky pravděpodobně na jeho líčení. Zlý klaun to už nevydržel a směrem k dívkám udělal jakoby útočný výpad se zaťatou pěstí. Mladé Francouzsky uskočily a smály se o to více. Zlý klaun se musel uklidit do maringotky.
Kozu nahradili malý cirkusáci, chlapci asi šest až osm let za pomoci principála předváděli artistické kousky. Ještě se objevil hodný klaun, tentokrát nechal osahávat velkou hadovitou potvoru, které jsem tedy, vybičován dětmi okolo, neodolal. To už byl vlastně konec. Nakonec vytáhli cirkusáci na děkovačku i zlého klauna, který už trochu vychladl.
S mírmě smíšenými pocity jdeme spát. Vichr neustal ani večer.
sepsal Honza
Přidat komentář