14.8.2008, čtvrtek
V noci pršelo, ale stan překvapivě vydržel, narozdíl od mnohých kolem nás. Zjišťujeme, že každý stan má cedulku, kterou bohužel nevlastníme. Proto nakvap opouštíme tábor, děj se co děj, a jdeme do města.
Cesta ze samého okraje Amsterdamu uběhla rychle, jen nás co chvíli překvapil na chodníku bicykl nebo menší motorka. Brzy jsme poznali, že s kolovou dopravou po městě je to zde myšleno vskutku vážně, a že veškeré dělené chodníky pro kola a pěší je třeba respektovat (ostatně v samém centru se stali chodci spíše vystrašenou menšinou, ale místní své stroje o jednom převodu mistrně ovládají). Asi po půl hodině jsme okolo všudypřítomné vody dorazili na velmi živou Central Station. Zde si na peróně trochu odpočimene a jdeme do centra (na nádraží nás zaujala asi čtvrt hodiny nekončící fronta lidí vystupující z právě dorazivšího vlaku, řadící se k jednomu eskalátoru, a pak skupinka holandských chlapců s basou piva Staropramen).
Jsme na náměstí, které už v ranních hodinách bylo slušně zaplněno turisty. Svůj kroužek diváku zde měl místní černý performer, který si s obdivuhodnou lehkostí vyhazoval všechny důležité i nedůležité klouby těla, zvláště odporným způsobem zvládal kloub ramenní. Za chvíli, kterou jsme mu věnovali, zvládl také prosoukat své gumové tělo nevypletenou tenisovou raketou a nechtěně vystrašit několik německých turistů. Při pohledu na jeho kufřík obsahující záchodové prkénko, pouta a četné provazy, šlo odhadnout, že má z zásobě ještě celou škálu triků.
Jdeme trasou plnou rozkošných uliček a četných kanálů ke květinovému trhu, místní specialitě. Zde premůžeme naší přirozenou šetřivost a navštívíme Burger King. Najíme se dobře a dosytosti. Na WC zde vybírají nepřijatelných 30 centů, tak jdu na ulici hledat vhodné místo. Najdu ho hned na protější straně v překrásném secesním divadle, které teď slouží jako kino. V kabince mě trochu zaskočí zrcadlo přes celou zeď zobrazující mou sedící postavu a veškeré mé počínání, ale vše je jednou poprvé.
Také jsme natrefili na hospůdku s českými vlaječkami, ale mimo češtiny a plakátu Pilsner Urquell jsme víc českého folklóru neviděli.
Po květinovém trhu plném cibulek desítek druhů tulipánů jsme se přiblížili k trhu se suvenýry a postupně k blešímu trhu, nad jehož pestrostí jsme zajásali. Na dvou plochách o velikosti asi 20 metrů čtverečních a pod střechou jednoho stánku se nalézalo nepřeberné množství haraburdí, oblečení a bot. Bylo zde nářadí všeho druhu, elektrospotřebiče, paruky, petrolejky, knihy, nábytek, erotické pomůcky, nádobí, spotrovní náčiní, hračky, díly na auta a mnoho dalšího. Ve stánku byly kamery, foťáky, objektivy a vůbec příslušenství ve stáří od deseti do padesáti let. My jsme dostali zálusk na malý kožený míček, ale bystrý alžírský hlídač tržiště nás odradil. Za prvním rohem jsme ovšem na zemi našli rozpadlou dětskou logickou skládačku. Možnost výměny za míček se přímo nabízela. Poskládali jsme hru a šli hadlovat. V záloze jsme měli ještě skleněnku, kterou jsem našel dopoledne a sluchátka od mp3 přehrávače. Kupodivu se vůbec nemuselo smlouvat a prodejce nám výměnu hned odkýval.
Konečně se objevil obchůdek na prodej marihuany nabízející setbu, potřeby pro konzumenty a různé publikace a reklamní předměty. Dlouho se nezdržíme, jen fotečku.
Cestou zpět na náměstí nečekali jsme již žádné překvapení. To se změnilo po vstupu do drobné uličky, ve které při pohledu do prosklených dveří najednou vidíme spoře oděnou ženu masírující si svá obrovská ňadra, kterak nás láká do své komůrky s úsměvem, který jsme neznali. U dalších vitrín už nebylo pochyb o tom, že jsme nechtěne objevili slavnou erotickou čtvrť. Zkusíme udělat fotku, ale postarší muž v růžové košili nám to zakazuje. Hledáme jiné okno. Pózuji asi u třicetileté ženy s opět ohromnými prsy, neuvěřitelně silným make-upem a podpatky u špičky deset a u paty dvacet centimetrů vysokými. Ta ovšem hned otvírá svou vitrinu a už se staženými kalhotkami mě zve dovnitř. Vyhrknu jen „Just a moment, please.“ Až teď si žena všimne fotícího Romana, což jí očividně rozčílilo. Hned ji však uklidnil jeden nesmělý muž, jemž už delší dobu stepoval opodál a konečně se odhodlal. Oba zmizí za závěsem a je klid. Přibližně podobný scénář se odehraje i při Romanovo pózování. Následovala vitrína za vitrínou v nichž se ze všech stran ukazovaly převážně asijské ženy. Vesměs nijak neoslňovaly krásou a starší ročníky místo vyzývavého pokukování spíše posedávaly na svých stoličkách.
Konečně jsme opět na náměstí, které je teď už zcela zaplněno lidmi a dalšími performery. Vydáváme se na první nákup do místního diskontu Albert Hein. Ve stylu šetřivá dovolená kupujeme toastový chléb za 40 centů a kilový sýr za 5 euro a jakousi uzenou šunku k večeři za 58 centů. Ještě obstaráme pohledy a jdeme zpět. Cestou si připadáme v Amsterdamu jako doma.
Teď nám začíná dělat starosti nezaplacený kemp, mimo jiné, že zde hodláme strávit ještě další noc. Stan stojí na svém místě, ovšem má na sobě nálepku s nápisem „Není viditelná vaše karta, umístěte ji viditelně, nebo se jděte přihlásit.“ Odebrali jsme se z nebezpečné zóny stanu na lavičku povečeřet a vymyslet plán. Návrhů bylo předloženo mnoho. Nakonec jsme se rozhodli setrvat do setmění mimo stan, který pak přesuneme bleskově na druhý konec kempu, vrchní celtu otočíme naruby a druhý den časně zrána opustíme tábor.
Protože byla spousta času, šli jsme procházkou hledat k blízké dálnici pumpu pro zítřejší stopování. Tu jsme našli poměrně nedaleko kempu v Amsterdamu. Také jsme prošli polomrtvým městečkem na okraji města, o kterém nám včera Albert říkal, že to bylo myšleno jako bydlení pro nejchudší (dost parádní bydlení), ale nikdo tam moc nechce bydlet, což bylo vidět.
V kempu si krátíme čas jak jen to jde. Roman si pere, já dobýjím vše co jde. Sprchy jsou bohužel na žetony, ale poštěstilo se mi tento najít na zemi. Využíváme tekoucí vody po jednom předchozím chlápkovi, pak použiji žeton a po dvou minutách se s Romanem měníme. Stihlo se to krásně.
Ještě v infarktovém tempu balíme krosny a o půl desáté se přesouváme na samý kraj tábora. Při stavbě stanu teprve zjišťujeme škody ze včerejší noci. Šmejdský plast v rozích pro uchycení tyček totiž pomalu, ale jistě praská. Takže k zadrnutéme zipu z Berlína se přidalo ještě tohle. Přemýšlíme, jak to vysvětlíme Hemzáčkům, kteří tento svůj nový stan ještě sami ani nevybalili.
sepsal Honza
Přidat komentář