Den 5: Brusel – Paříž

Autor: Roman 16 roky 1 komentář

16.8.2008, sobota

Hemzáčkovský trik s pláštěnkou je pěkná hovadina. Zespodu na pláštěnce se vysrážela rosa a spacák mám promočený právě jen na místech, kde se do rána udržela. Asi v sedm vylézáme z pole a jdeme se dát k pumpě do pořádku. Chlad jsem za celou noc ani nad ránem nepocítil. Co utrpělo bahnem, byly krosny, boty a karimatky, spacáky kupodivu ne. Co nám teď přišlo vhod, byla celkem nepoužitá malá houbička nalezená v odpadcích hned navrchu. S ní, za pomoci ranní rosy, se vyčistilo vše. Naštěstí vykouklo i slunko, tak na křoví usušíme spacáky i pláštěnky.

Konečně je tu stopování do Paříže. Po únavném hodinovém čekání tu máme mladý francouzský pár Virquie a Mark opět v Audi A6. Vysadí nás na stanici za Lille, mimo svou trasu. Marc vzpomínal, jak v mládí cestoval, říkal něco o Tokiu a Virquie se stále mile usmívala.

Zde nás brzy naloží dva němečtí důchodci s větším, plně naloženým autem, mířili totiž na dovolenou na západní pobřeží Francie. Penzistům Eddauovi a Fietě dělal doprovod pes Mucki, který se po našem příchodu musel spokojit s místem mezi předními sedačkami. Roman mu byl očividně sympatický a celou cestu mu olizoval ruce a nohy. Po dlouhé době jedeme s někým kdo zná Plzeň. Dojedeme s nimi na odbočku na Amiens.

Ani ne po čtvrt hodině máme odvoz do Paříže. Je to mladý Belgičan v letecké uniformě a s malinkým autíčkem, Alexander. Bydlí v Bruselu, ale létá z Paříže z letiště Charlese de Gaulla, kam teď míří. Chvíli bydlel také ve Švýcarsku, které hrozně vychvaloval. Dnes letí do Řecka, letadlo odlétá v půl páté, tak dost pospíchá. Létá S Boeingem 737. Vyprávěl, jak tvrdě musel studovat a dost nákladně, musel mít při studiu dvě práce. Za mlada prý stopoval do Marseille a do Řecka. Roman se vyptával na pláže na jihu. Rozmlouval nám Saint Tropez, kvůli placeným plážím a vůbec kvůli příliš snobskému prostředí. Radil nám, kam se v Paříži podívat. Vyhodil nás kousek od svého letiště, na vláček, který jede přímo do centra.

Je poledne. Paříž. Zastávka vlaku je v tzv. páté zóně. Opatrně se rozhlížíme a pevně svíráme naše kabely, dobře znaje zvěsti o pařížském předměstí. Na zastávce je pusto, jen na informacích je jeden chlapec a my začínáme pronikat do systému MHD hlavního města. Zatím si tedy kupujeme celodenní jízdenku za 6.40 € a míříme do stanice Gare du Nord. Zde se vypotácíme z vlaku, sedíme na peróně bez hnutí a přikrčeni. Dáme si müsli tyčku a čekáme až se nástupiště vylidní.

Obrovské nádraží s ohromným množstvím spěchajících lidí. Napotřetí najdeme způsobilé informace. Brigádník Mathias nám dá mapky města a ukáže cestu do nejlacinějšího kempu v Paříži. Jdeme na metro číslo čtyři. Během hledání narazíme na podivného zavalitého chlapíka, který nám nabízí nocleh snad u sebe doma za 20 € za osobu. Snaží se nám namluvit, že kemp bude obsazený. Necháme ho být. Konečně metro číslo čtyři. Náš lísteček se strká do turniketu, za kterým následují dost uzounká dvířka, kterým svým profilem s krosnou určitě nevyhovuji, takže se zaseknu. Problém tvoří karimatky nade mnou. Zkusím nadskočit, ale až s výraznou pomocí mladíka za mnou se dostanu skrz.

Nástupiště je dost slušně zaplněné, za moment je tu souprava, již teď pořádně nacpaná. Neznalí poměrů stojíme příliš daleko od dveří, dobrá polovina lidí se dovnitř nevtlačí. Zaujmeme strategičtější místa blíže kolejí, napodruhé jsme úspěšnější. Těžká cesta. Jedna paní mi sedí na krosně, dítě mi vytahuje deštník z kapsy, kdosi mě tahá zezadu za triko, ale nemám šanci zjistit kdo. Já sám jsem rukou opřen o něčí záda. Naštěstí brzy přestupujeme na stanici Les Halles na metro č.1. Pro zajímavost, v Paříži jezdí čtrnáct linek metra, čtyři vláčky, tramvaje a autobusy nepočítaje. Zde už byla situace klidnější. Jedeme směr La Defense. Bohužel Mathias nám zatrhl konečné stanice, což jsme pochopili jako náš cíl. Ten byl ovšem o čtyři stanice dříve, Porte Maillot. Vystoupíme a jdeme na bus 244. Cesta trvá asi deset minut do Boloňského lesíka, kde je náš pařížský kemp.

Kemp Paříž vypadá dost oficiálně na nějaké smlouvání. 10 € za noc nám nepřijde tak hrozné, tak se rozhodneme platit. Bohužel z deseti je hned sedmnáct, protože jsme v sezóně, teď už zaplatit musíme. Dostaneme dokonce vlastní číslo, aspoň můžeme klidně spát. Posvačíme sýr a vypereme si. Roman točí pořád troje trenky a ponožky a dvě trika a já zjišťuju, kolik zbytečných věcí mám. Doma jsem mohl nechat mikinu, šusťáky, tři trika, pláštěnku, polovinu spodního prádla a taky velkou osušku, minimálně třetinu věcí. Jinak nám ničeho nechybí.

Sprchy jsou díky Bohu zdarma, tak si můžeme užít koupele dosytosti a opláchnout belgickou polní špínu. Jelikož zítra odpoledne musíme postupovat dál, nemáme na celou Paříž moc času. Vydáváme se tedy na první etapu prohlídky asi v pět hodin. Romana trápí puchýře utržené po včerejším výletě po dálnici.

Metrem směrem na stanici Ch. de Gaulle s výstupem u vítězného oblouku. Vylezeme přímo před ním a jsme ohromeni jeho velikostí. Oblouk je uprostřed velikého kruhového objezdu, po kterém pořád krouží auta, takže marně hledáme cestu, kudy se k oblouku dostalo takové množství turistů.

Vyrážíme na hlavní bulvár Champs Élysées, nejdražší ulici světa. Je zde pochopitelně rušno. Módní butiky se střídají se šperky, autosalony, restauracemi, kavárnami, bankami, hotely, šantány a zase butiky. Všude je zde cítit luxus a tok peněz, nad kterým se utrácející příliš nerozmýšlejí. Mimo jiné tu vnímáme jistý pocit nedosažitelnosti, ve kterém nás utvrdil letmý pohled na menu hotelu Ambassador nebo výloha Emporio Armani. Ale nenecháme se rozhodit, spořivá dovolená.

Nikdy jsem neviděl pohromadě takové množství arabské populace, také je zde mimořádná koncentrace černých limuzín Mercedes, Audi, BMW, Maseratti a jiné. Vlezeme do interaktivního autosalonu Toyota. Je proveden celý v bílém a vystaven je zde nádherný futuristický vůz, hezký zážitek.

Fotíme se u butiku Louis Vuitton. Ceny ve výloze se tozhodně nevejdou pod 1000 €. Říkám ve výloze, protože dovnitř se přes šlachovitého černocha u vchodu, který třídí příchozí podle oka, v našich uválených galoších a vybledlých košilích nemáme šanci dostat. Ještě že si Roman před odchodem do města nechal aspoň rozmluvit triko Bílá pastelka.

Prošli jsme z rušné části Champs Élysées do klidnější parkové části. Je pořád co fotit – muzeum, výstaviště, průhled se vzdálenou Invalidovnou, socha Charlese de Gaullea, pána na lavičce ve spacáku čtoucího Herald Tribune. Přes náměstí Concorde míříme do Tuileriejských zahrad. Roman je nadšen ze sochařské výzdoby, ale není času nazbyt, páč poslední bus nám jede ve 22:00.

Ve večerním šeru vystupuje překrásná budova Louvru s prosvětlenou pyramidou na náměstí, s tou tolik diskutovanou stavbou, bez které si dnes nádvoří nejslavnější galerie světa ani nedovedeme představit. Jak to tak vypadá, vstup do pyramidy je zdarma, je třeba jen nechat naše zavazadla projet detektorem. Kudličky si dáváme do kapes, abychom nevzbudili zbytečný povyk.

Pod pyramidou je velké informační centrum, vstupy do jednotlivých částí galerie, suvenýry a běžné služby, obchody, ale vše již zavřené. Uděláme fotečku u obrácené pyramidy a hledáme metro, které má být hned u Louvru.

Metro je vskutku hned za galerií na takovém náměstíčku se spoustou hudebníků a zevlujících studentů. Za chvíli jsme na Port Maillot a čekáme naposlední bus. Do autobusu vstupujeme se skupinou mladých italských turistů. Mezi nimi se pohybuje i hezoučká, asi šestnáctiletá Italka, s kterou měl Roman komickou situaci u řidiče. Od té chvíle nabyl dojmu, že po něm co chvíli hledí, já ostatně na chvíli také. Dokonce vystupujeme na stejné zastávce. Okatě se ohlížíme. Děvče zůstává stát na zastávce. Vzhledem k našemu naturelu, jsme z toho celý popletení. V tento okamžik nám to nemůže připadat jinak, než, že se nám dívka snaží něco naznačit. Dřepneme si na pěšinu vedoucí od zastávky směrem ke kempu a vyčkáváme „co jako, že se bude dít“. K našemu překvapení se najednou objeví její italští přátelé, kteří zatím byli pro bicykly zaparkované nedaleko. No a teď míří po pěšině k nám. Narychlo rozkládáme mapu a v nočním šeru studujeme zítřejší trasu a děláme jakoby nic. Dívka si určitě oddychla, protože ji doma bezpečně upozornili, aby si ve velké a zkažené Paříži dávala pozor na nejrůznější existence. Zdrceni odcházíme do kempu.

Po průchodu branou se nám najednou Italka znovu zjeví a vedouc kolo, jde drze jen několik metrů před námi skoro až ke stanu, ta by zasloužila. Pak nám nadobro zmizí v nitru tábora, k velkému Romanovu zklamání.

Jdeme se omýt, je třeba využít vody zdarma. Umyvadla se zrcadly jsou v takových uzamykatelných mini kabinkách, kde se nachází také zásuvky. Místnůstky nejsou vyvedeny až ke stropu, což znamená, že s trochou dobré vůle, by se dala zamknout, vylézt horem a nechat přes noc nabýt veškeré baterie. Realizace proběhla úspěšně, až na to že prach nahoře se neuklízí.

Spalo se krásně, jen kdyby se příště neproháněly hlasité četnické majáčky kolem kempu tak často.

sepsal Honza

Kategorie:
  Autostop 2008 - západní Evropa
článek byl sdílen 0 krát
 000

Jeden komentář

Přidat komentář

Tvůj email nebude zveřejněn.