20.6.2009, sobota
Vstáváme v šest krásně odpočatí a lehce rosou navlhlí. Hmyz si na nás přes silný odér repelentu netroufl.
Za chvíli už jsme zpět v osadě a pouštíme se znovu do díla, ale bída pokračuje. Z nouze začneme obcházet zaparkované kamiony, polské, bulharské, české, slovenské – poučení pro příště – něbuďte spícího řidiče, dokáže to udělat paseku. Naštěstí jsme narazili na dva po ránu dobře naložené Poláky, kteří slíbili dopravu na tureckou hranici, takže s Romanem každý obsadíme jeden z jejich kamionů a, poprvé v tomto dopravním prostředku a hned každý pěkně ve svém, se necháme odvézt pět kilometrů na první bulharskou kontrolu.
Možnost, že nám budou na hranicích opět dělat potíže tu jistě je, a tak jsme připraveni na ledacos, ale věříme, že nás chrání vlaječka EU v našich pasech. Pěšmo dojdeme k první kontrole, obejdeme řadu čekajících aut a míříme k odbavovacímu okénku. Tam se ovšem silnice zužuje a musíme počkat, až nás nějaký z vozů pustí, což se několik minut nedaří. Pasovou kontrolou jsme prošli bez problémů a finanční úhony. Trochu nás zdrželo snímání termokamerou, pro zjištění, jestli si nepřinášéme prasečí chřipku. Ještě dvě bulharské kontroly a opouštíme definitivně evropský civilazační okruh. Navrch dvě turecké pasové kontroly a už jsme na osmanské straně, kde na nás hned dýchne bohatství v podobě nově vybudovaného hraničního přechodu s rozlehlým nákupním centrem. Stavba o velikosti plzeňské Plazy na tomto místě mi přišla lehce absurdní, ale už tady jsme se připravovali na zjištění, že v Turecku se prostě jede ve velkém.
Projdeme liduprázdným obchodem a míříme k mýtné bráně, za branou se měníme opět ve stopaře. Objevují se zde první potulní prodavači vody a sezamových preclíků. Je tu s námi také jeden mladý Turek, který rozdává do aut reklamu na místní restauraci a notně nás otravuje. Co chvíli se přitočí a dokola opakuje, jací jsou Bulhaři póvl a když se k nám blížilo bulharské auto, přihnal se žvanil „No, no“! Naštěstí mu brzy došli letáky a odporoučel se pryč. Pár minut nato nám zastavili dva Bulhaři – Jaško a Fatima, kteří jeli do blízkého Edirne do práce. Fatima je z nás nadšená a několikrát si nás fotí na památku.
Vyhodili nás v centru Edirne, což se nám dvakrát nehodí, tušíme, že nás čeká dlouhá cesta na výpadovku na dálnici. Nekazíme si tím ovšem náladu a necháme na sebe působit první střípky orientu, míjíme staré lázně, podobné těm v Pěšti a krásnou měšitu, která architektonicky velmi připomínala Modrou měšitu v Istanbulu, jednu z nejkrásnějších staveb toho druhu na světě.
Postupujeme vpřed, vybaveni radami z průvodce neohlížíme se za pokřikujícími prodejci ovoce a vsudypřítomných preclíků a dáváme pozor na lapky. Orientujeme se pouze podle dopravního značení. Roman chtěl využít rady místního strážníka, ale nejdříve si u něj správně udělal očko, když mu kousek pomohl do kopce s rolí železného plotu. Strážník potvrdil náš směr k dálnici. Cestou městem míjíme řadu krámků místních živnostníků, mezi jinými třeba prodejce palivového dřeva. Potkáváme jednu skupinku mladíků za druhou, můžeme jen domýšlet, jaké mezi sebou jednotlivé party vedou boje, jejich šrámy hovořily za vše.
Po půl hodině dorazíme na benzínku a na první pohled žádná sláva. Uděláme záhy očko u pumpařů, kteří přislíbili pomoc při dotazování řidičů.
Kvůli malé frekvenci stopuje Roman u silnice na cedulku, já vyčkávám příjezdu vozů na stanici a studuji průvodce Istanbulem, společnost mi dělá mladý retrívr, který si držel v tlapkách svou pet lahev s vodou, aby se mohl v dusném dopoledni občerstvovat. Romanovi u silnice dělali společnost edirnští hošíci na kolech. Záhy si Romana oblíbili a vyprávěli mu, co vyvádí v létě za klukoviny. Čekání zde trvalo dlouhé dvě hodiny, během kterých vyrazil Roman i na cestu směrem k dálnici, bez valného výsledku, jen jsme se ujistli, že směr máme správný. Konečně nám ve svém Opelu zastavil Cikis. Dovezl nás na dálnici k mýtné bráně, tam se naše cesty dělili, ale naše postavení zde bylo o poznání lepší. Za bránou byla váha pro kamiony, chtěli jsme zde zkusit štěstí a vyplatilo se. Turecký řidič kamionu Vačol, který měl právě namířeno do Istanbulu, nám poskytl svou kabinu, jak rozdílný přístup v porovnání s vystrašeným kamioňákem za Plzní.
Roman se uvelebí na lehátku řidiče a já na sedadle spolujezdce. Čeká nás pohodová, dvě stě čtyřicet kilometrů dlouhá cesta do Istanbulu. Vážně, asi jsme nezažili větší relax, v pohodovém tempu, s krásným výhledem, se spoustou prostoru. Dál si studuji průvodce, Roman eviduje fotky, občas prohodíme pár vět s Vačolem, který umí srbsky. V půli cesty zastavil kvůli doplnění nafty a vody a také nás pozval na kávu, což pochopitelně nemůžeme odmítnout. Piccolo v opravdu mini hrníčkách chutnalo báječně. Blížíme se k předměstím Istanbulu, záčíná souvislá zástavba bytovými domy, v dálce se objevuje moře, všude na dohled turecké vlajky na ohromných stožárech.
Vačol nám zastaví jednom předměstí a dál pokračuju jiným směrem. Stojíme u dálnice, jsou dvě hodiny odpoledne, pod námi se rozprostírá mnohamilionové tisícileté město, Istanbul na nás již čeká.
sepsal Honza
Další:
Den 6:
Fotogalerie
Kliknutím obrázky zvětšíte. Můžete se také podívat na všechny fotogalerie.
